22.01.2010
Na horách
Minulý týden jsme byli v Rakousku na horách.Zařídil nám to Petrův kamarád Jirka,  jehož rodina si vždy najímá celou chatu nad Schladmingem.Vyjížděli jsem v neděli 10.1. v 5:30 ráno v sestavě Petr, já, Petrova sestra Hanča a Karlička + asi tuna bagáže. Na místě jsme byli po necelých šesti hodinách. Pak jsme museli ještě asi dvoukilometrovou lanovkou a pak něco přes kilometr pěšky z kopce. Táhla jsem Káju na bobech, ale jí se to nelíbilo a pořád za jízdy vystupovala. Bylo ale krásné počasí a tak to ani nevadilo. Pro zbytek bagáže jsme museli ještě jednou dolů, ale to jsme už mohli na lyžích. Péťa dělal trochu rozruch na sedačkové lanovce, protože jednou naložil batoh a sebe už ne, a po druhé, když vezl asi čtyřicetikilový batoh a ještě dětskou skládací postýlku, tak mu lanovka podrazila nohy a on se válel po zemi a nemohl vstát. Naštěstí, jak jsme se přesvědčovali celý následující týden, obsluha vleků v Rakousku tam není od toho, aby vám nadávala do nemehel, ale aby vám pomáhala. Byli jsme tři dospělí, a koupili jsme jen dvě permanentky s tím, že jeden bude vždy půl dne hlídat malou. Lyžařský areál byl ale tak rozsáhlý, že nemělo cenu se už po půl dni vracet, takže nakonec jeden z nás byl s Kájou vždy celý den a další dva si užívali lyžování.  Musím na Rakousko pět jen samou chválu. Bylo nádherné počasí, celý týden sluníčko. Málo lidí a spousta lanovek, takže jsem nikde nečekali ani minutu. Sjezdovky vždy tak dokonale upravené, že jsem za celý týden nepřejela ani jedinou bouli.( Třešničkou na dortu byla jedna sjezdovka, kde lanovka vedla nad krmelcem v jelení oboře. Zvěř byla uvyklá, že jí nad hlavou jezdí lidi, tak tam postávala a dala se v klidu prohlédnout asi z výšky tří metrů.) Ochotní vlekaři, příjemná obsluha v restauracích ( nevypadali, že nás chtějí vyloženě obrat, spíš jako by se radovali, že nám můžou posloužit ), výborné jídlo, a ceny jen asi o 30 procent vyšší než v Krkonoších.Ubytování krásné, měli jsme čtyřlůžkový pokoj s krásnou koupelnou, kuchyň byla společná ještě pro jeden stejný pokoj, a celá chalupa ležela v 1650 m.n.m.Vedle v další chalupě byla hospoda a před chalupou vlek a jedna z menších sjezdovek, jinak široko daleko nic.Večer byly nádherné hvězdy, ráno výhled na vrcholky ozářené sluncem, a protože jsme byli takhle nahoře, byli jsme vždy na sjezdovce první a měli jsme ji jen pro sebe. Prostě paráda.
Karlička to ještě moc neocenila, ale sníh se jí líbil, hlavně že v něm mohla hrabat. My jsme byli večer vždycky už utahaní, tak Pét´a chodil posedět s kamarády a my se švagrovou jsme si povídaly nebo četly, prostě idyla. Uteklo to velice rychle. Odjeli jsme v sobotu, protože na neděli jsme už neměli permanentky a nevěděli jsem, jak dostat Karličku z hory dolů. Jet s ní na lyžích jsem se bála. Nakonec jsme byli rádi, že můžeme svézt lanovkou i batohy a nemusíme s nimi na lyžích.Ve čtyři jsem odjížděli a v deset jsme už byli doma. Strašně se mi to líbilo a nádherně jsem si odpočinula.
4.01.2010
O vánocích ( druhý pokus )
Právě jsem víc než hodinu psala blog, vypsala jsem tam vše o vánocích atd. Když jsem dala publikovat, tak to zmizelo a na blogu to není. Nechápu a jsem naštvaná na nejvyšší míru, protože je pro mě dost těžký si ten čas najít. Teď už to znova nestihnu. Můžu napsat jen, že vánoce byly moc hezké. Byla u nás celá Petrova rodina, sestra, táta, babička a prateta, se švagrovou Hančou jsme připravily jídlo, Péťa uklidil a hlídal Karličku, měli jsme živý stromeček a k našemu novému stolu jsme se krásně vešli. Vše proběhlo v klidu a v pohodě. Po večeři jsem šla s Kájou do pokojíčku a když zazvonil zvoneček, tak jsme se šly podívat. co nám Ježíšek přinesl a všichni jsem zpívali Narodil se Kristus pán.Byla jsem hrozně dojmutá. Kája dostala spoustu dárečků,postupně jsem jí je rozbalovali, ona si s nimi hrála a my se z toho všichni radovali. S dítětem jsou vánoce mnohem veselejší. O čem jsem ještě psala: -že jsem byla v divadle na představeních Shakespeare ve 120 minutách a Vánoční vzpomínka -že jsem byli 23.12. gratulovat mé devadesátileté babičce - jak jsem byli 27.12. s Havlíkama na výletě u Sázavy - že jsem byla na Silvestra s Janou a Květou na obědě a jak jsem pak večer slavili - že jsem viděla filmy Veřejní nepřátelé, Terminator Salvation, Prorok, Potomci lidí a Avatar 3D a jak se mi to líbilo - a taky že příští víkend odjíždíme do Alp a jak to asi všechno zvládneme Víc už toho bohužel nestihnu. vím, že nemá cenu se rozčilovat, ale je to opravdu k pláči.
6.12.2009
Ve zkratce
Omlouvám se všem (= oběma ) čtenářům, že aktuálně neinformuji o novinkách ve svém životě. Může ze to samozřejmě moje Karlička. Je totiž hrozně rychlá a musím ji většinu jejího bdělého času chytat. Když spinká, tak doháním domácí práce,většinou neúspěšně, a co nestihnu přes den, tak dělám večer. Nemluvě o přípravách na vánoce, kdy mám hostit Lamatovi a nemám ani ubrus. Co se asi tak stalo ( na přeskáčku ): Karlička již spinká ve svém pokojíčku. Zjistili jsem totiž, že když je s námi v ložnici, tak ji rušíme. Když jsem šli spát, tak se většinou probudila, plakala a nemohla pak zabrat, a v noci se taky budila. Zato ve svém pokojíčku chrundí spokojeně celou noc. Protože jsem ale nepočítali, že ji tam dáme už teď, tak jsem jej ještě nestihli vybavit nábytkem. Snad z toho nebude mít nějaké špatné vzpomínky. Máme tedy ložnici už jen pro své manželské radovánky, které většinou spočívají v tom, že padneme jako špalci. S Péťovým laskavým přispěním se mi podařilo několikrát vypadnout z baráku. Včera jsem byla v Divadle komedie na Petrolejových lampách. Osekali, vzali od konce a ještě na přeskáčku, takže zůstala jenom podstata, ale povedlo se jim to. Vzhledem k tomu, že je po půlnoci, nemám sílu o tom psát víc.Minulou sobotu jsem byla zase s Květou na výstavě Josefa Čapka ( bomba, miluju ho ), pak na kafi, na filmu Ctihodný občan ( nic moc – díry v logice, a Gerald Buttler nějak ztaťkovatěl ) a nakonec ještě v báru u Vysmátého zajíce na několika drincích. No užila jsem si to. 17.11. jsem byli v průvodu. Karlička byla u dědy, a můj táta a taky Lenka Novotná byli s náma. Mělo to atmosféru, ale mám poněkud klaustrofobii a v davu mi bylo úzko. Ale jsem ráda, že jsem šli, protože je co slavit. 14.11. jsem byli na Hluboké na svatbě mého prastrejdy Vláďi. Bylo to parádní, krásná oslava pro 120 lidí, kapela, mušle, drinky, krásná nevěsta a příjemné setkání s příbuzenstvem. Jen kdyby Karlička při obřadu svým zaječením nepřehlušila ženichovo ano. Také jsem si nechali zavést rychlý internet od UPC, takže už můžeme užívat You Tube a podobné radovánky. Nebyli bychom to ale my, kdyby to hned fungovalo. Takže jsem museli reklamovat modem.... Zbavili jsem se televizoru, odvezli jsem ho i se set top boxem na chalupu, aby se měla babička na co koukat. Stejně tam nic nedávaj. A kdyby něco, máme TV kartu v počítači, ale člověka to tak nepudí, aby se na to koukal. Karlička slavila 4.11. svůj první svátek. Přišla nejbližší rodina, dostala dort, dárky a Tatru.Foto bude.Karlička je úplně skvělá. Už jí raší dva zuby, jeden z nich je vidět pouhým okem.Leze jako tryskomyš, dělá pápá, haf a hop, a chodí za ruce, takže počítám, že brzy to zvládne sama.Je s ní sranda a je moc hodná.
16.10.2009
A pak....
A pak jsme usnuli jako špalky v deset hodin. To byla krásně a klidně prospaná noc! V sobotu jsme jeli nejprve do muzea veteránů v Lesné, aby si Péťa taky užil. Pak jsem pokračovali na zámek Bítov, který se tyčí nad Vranovskou přehradou. Je moc hezký a mají tam na střeše takové plechové trouby, které, když fouká vítr, dělají húúúú. ( Kdybych nebyla na mateřské, popsala bych to inteligentněji ).Také tam mají vystavených 49 vycpaných psů. které jsem bohužel viděla. Vůbec tam mají na můj vkus až dost rozsáhlou sabírku vycpanin, kterou tedy pro slabší povahy nemohu doporučit..jpg "Fiatek a Bitov") Od Bítova jsem se vydali po turistické značce na protější břeh přehrady, kterému dominuje zřícenina Cornštejn. Cesta vede kolem přehrady přes chatové osady. Pét´ovi to samozřejmě nedalo a vykoupal se. Dnes už je to neuvěřitelné, vzhledem k tomu, že je venku asi 5 stupňů, ale ten víkend bylo opravdu nádherně. Když jsme se dohrabali ke Cornštejnu, ukázalo se, že už má po sezoně a je zavřeno, tak jsme ho obhlédli alespoň zvenku a pak jsem zamířili do obce Bítov. Tato ves ležela původně tam, kde je dnes přehrada, tak ji museli ve třicátých letech přenést jinam. Tudíž je zajímavá jednak tím, že jsou tam všechny domy stejné ( i když po těch letech už to tak nebije do očí ), a jednak tím, že stavba trvala pouhého půl roku. Vzpomněli jsem si, jak za komoušů vždycky vystěhovali lidi do paneláků. Ať mi nikdo neříká, že bylo líp. Protože jsem si tam dali v restauraci jedno pivo, ztěžkly mi pak nohy a závěrečný úsek k autu jsem se klátila s posledních sil. Bylo už k večeru a tak jsem nestihli prohlídku Vranova a též jsme ho obhlédli jen z venku. Pak jsem se vrátili do Znojma a následovala romantická večerní procházka. Šli jsem směrem na hrad a zjistili jsem, že je to tam moc hezké a hlavně nádherná vyhlídka od rotundy Svaté Kateřiny. Člověk hned chápe, proč si to tam naši předci vybrali. Při té příležitosti jsme ukuli plán, že musíme do rotundy na prohlídku a že tedy naběhneme do hradu hned jak otevřou, abychom se tam dostali. Jsou tam totiž unikátní malby někdy z 11. století a může tam jen 10 lidí za hodinu. Na procházce nám vytrávilo a zapadli jsme do útulné restaurace, která se posléze ukázala jakožto vegetariánská. To se mi líbilo a Petr řekl, že mu to nevadí. Navíc tam měli dobré víno. Načež jsme se vrátili do našeho romantického penzionu atd. V neděli jsme hned v devět naběhli do hradu a dožadovali se vstupenek do rotundy. Náš plán vyšel a byli jsme v první prohlídce. Podle mě je to naprosto magická stavba a duch věků z ní přímo tryská. Pak jsme chtěli jít na procházku kolem Znojemské přehrady, jenže jsme ve městě pořád objevovali další a další věci, které chceme vidět a tak už jsem to nestihli. Po prohlídce podzemí jsem nakonec ve tři hodiny startovali ku Praze. Znojmo je strašně krásné, jeďte tam všichni. Ubytujte se v centru a užívejte si památek, dobrého jídla a vína. My se tam určitě vrátíme, ještě jsme toho tolik neviděli. Kájinka prý byla celou dobu hodná. Stýskalo se mi, ale zároveň jsem si to hrozně užila. V Praze pak začaly zase všední povinnosti, na které nebyl poslední dobou čas. Již jsem vyprala a vyžehlila prádlo, našla Káje pediatra, něco jsem uvařila atd. .jpg "Kájina vleze všude") 8. – 11 .10. byl Péťa na chalupě a budouval tam pergolu. Pozvala jsem domů kamarádku Janu, večer jsem si daly vínko a druhý den jsme šli na procházku do Chuchelského háje a do Prokopáku. V neděli jsem vyrazila s Kájou na končící výstavu Jiřího Anderle. Měla jsem ji už z domova v šátku a docela jsem to zvládly dobře. Jen jsem to musela projít rychleji, než kdybych byla sama a vzhledem ke svému mozku deaktivivanému sezením doma jsem na to dost zírala a nechápala. Ještě že tam byly popisky. Pak jsem se ještě stavila u Petrovi babičky, která měla ohromnou radost a prohlásila, že nás od května neviděla, což je ostuda. ( Opominu, že jí u domu staví tramvaj, která ji odveze zase k našemu domu, takže může kdykoliv dorazit. No nic. )
V pondělí jsem poprvé vytáhla golfky a jely jsme s Kájinou na krev ( tedy na moji krev ). Byla mi totiž zjištěna jakási potravinová alergie, která prý způsobuje mou neustálou únavu, otoky kloubů a různé další problémy . Tak teď s napětím čekám na výsledky. Hlavně ať už vím, co to je a můžu se svých problémů zbavit. Také jsem byli u mé babičky, která je z Karly naprosto nadšená, a oprávněně, protože Kája je skvělá. Už leze po čtyřech a u nábytku si stoupá, taky říká táta a občas i máma. Mám s ní teď větší honičku, ale taky je s ní větší legrace. Jen zuby pořád nic. P.S. Samozřejmě že jsme ve Znojmě jen nespali. ;-)
10.10.2009
Konečně doma
Vypadá to, že s nadcházejícím podzimem budu více doma, tak se mi snad podaří doplnit vše, co jsem nestihla. Zatím ve stručnosti: Po minulém zápisu jsme byli tři dny opět s Monikou a Matějem na chalupě. Bylo to zase moc fajn. V pátek jsem se s Kájou přeunula rovnou do Krkonoš nad Velkou Úpu ( na horskou chatu Borůvka, zasvěcení vědí ).Tam jsme trávily prodloužený víkend 26., 27. a 28. září společně s mými milými zaměstnavateli, přáteli a téměř již rodinou Fandou a Evou Havlíkovými, jejich synem Honzou, snachou Hankou a vnučkou Zuzankou + druhou Zuzančinou babičkou Janou a samozřejmě mým milým manželem. Měli jsem překrásné počasí, takže jsme byli na Sněžce, v neděli na Pražské boudě a v pondělí na atrakcích v Janských lázních. Následující víkend, tedy před týdnem, jsme byli na onom romantickém víkendu, který se perfektně vydařil. Pokud chcete romantiku, jeďte buď do Paříže nebo do Znojma, vyjde to nastejno.Můžete mi věřit, zkusila jsem oboje...... V pátek ráno jsme odevzdali Káju švagrové a vyrazili jsem v našem milém Fiatu 850 po okreskách ( když romantika, tak se vším všudy )směr Morava.Cestou jsme udělali zastávku v Telči, která je velice krásná.K večeru jsme dorazili do Znojma do romantického penzionu u Zvonu, co by kamenem dohodil od Znojemského hradu, následovala večerní procházka, výtečná večeře a pak..... .....to be continued.....
22.09.2009
Před odjezdem 2
Jsme s Kájinkou opět před odjezdem. Pro velký úspěch jedeme ještě na tři dny k Monice Trefné na chalupu. Troufám s říct, že se tam Kájince líbilo. Byla celé dny venku na dece a hodně se zlepšila v lezení, což teď doma dost pociťuji. Už to není, že kam ji položim, tam ji za půl hodiny najdu.Teď za dvě minuty přeleze celý pokoj.Jelikož hlídáme Luu jejího kocoura Hafíka, tak bude Petr velice laskav, že se o něj postará. Mají k sobě stále silné antipatie a oba, když se spatří, tak se naježí a mručí. Věřím ale, že to spolu zvládnou. Minulý týden na chalupě probíhal v duchu péče o děti. První dva dny jsem z toho byla trochu nešťastná, protože Kájinka se doma zabaví i sama a mám někdy trochu času pro sebe, ale jak tady byly dvě děti, nebyl klid absolutně nikdy. Ve středu jsem si na to zvykla a začalo se mi to líbit. Můj vztah k dceři se tím určitě upevnil a péče o ni, která je už jinak rutinou, mě začala znovu bavit. Ve čtvrtek jsme navštívili poprvé zoo ( Chleby ), až bude čas, tak dodám foto. Po návratu jsem byla v sobotu na svatbě Marušky Tošnarové a Pavla Šneidra a setkala jsem se zase se starou gardou z McD, tak to bylo moc milé.Péťa byl hodný a hlídal malou A v neděli jsme spolu objevovali krásy chuchelského háje. Více až se vrátím. A pozor! Byla jsem svým manželem pozvána na romantický víkend ve dvou – hlídání zajištěno! Tak se noc těším, i když se mi bude po malé strašně stýskat. Ale hurá!
13.09.2009
Před odjezdem
Momentálně jsem zrovna před odjezdem na další chalupu, a to někam k Hradci, s kamarádkou Monikou Trefnou a jejím ročním Matějem. Ještě nemám zcela zabaleno, tak jsem stručně. Minulý týden jsme byli doma, šlechtila jsem trochu domácnost atd. S Petrem jsem si to vyříkali. Mužská a ženská mysl, to jsou holt odlišné světy.Dnes mi celý den malou hlídal a chodila jsem po nákupech. Včera jsem byli ve firmě Ton a objednali si stůl a čtyři židle. Dodání za 8 týdnů. Tak jsem na to zvědavá a těším se, protože podle mě je pořádný stůl základ domova. Teď ještě vyřešit, kdo bude vařit ty chutné rodinné večeře....
4.09.2009
V Černovicích podruhé
Bohužel se splnila druhá varianta, tady blééé.Naštěstí jsme před tím stihly alespoň jeden výlet. Jely jsme na hrad Choustník. Ten byl ale bohužel zamčený, tak jsem ho oblejzaly zvenku. S dítětem v šátku to bylo dost náročné, naštěstí mi Luu pomáhala.Bylo tam spousta kopřiv. Luu pak omylem prohlásila, že je pošahaná – chtěla říct požahaná, ale nemoc se na ní asi podepsala...Pak jsme navštívily městečko Kamenice nad Lipou, kde je nejstarší lípa v ČR. Fotky dodám, nemám zde kabel. Též je tak krásný zámeček s expozicí hraček. Večer už mi bylo nějak těžko, v noci jsem začala blít a včera celý den mi bylo naprosto strašně. Luu se naštěstí perfektně postarala jak o mě, tak o malou. Já bych nebyla schopná udělat ani sunar. To mě skutečně vede k úvahám, jak to, že holka, která nemá děti, to tak zvládne, aniž by za mnou pořád chodila a vyptávala se mě, co má dělat, na rozdíl od muže, který má to dítě již 7 měsíců doma.Kájinka neštěstí vypadá, že to nechytla, snad to vydrží i nadále. Volala jsem ráno Petrovi, že jsem nemocná a je mi špatně. On už mi pak za celý den nezavolal ani nenapsal. Moc to nechápu. Večer jsem mu pak napsala, že je mi to teda líto. Vypnula jsem telefon a šla spát. Ráno mi přišla sms, že mě nechtěl rušit + zapomněl na čas + neměl u sebe telefon. Ha ha. Pak mi volal a když jsem se ho ptala, proč nezavolal Luu, tak tvrdil, že na ni nemá číslo, což není pravda.jestli tomu někdo rozumíte, tak mi prosím napište. Můžeme to tady klidně řešit, protože Petra tenhle blog stejně nezajímá. Byl tady jednou 2 minuty a pak šel radši na stránky veteránů. Od té doby tvrdí, že neví, jak se sem dostat......
2.09.2009
V Černovicích
Po naší akční dovolené jsme s Kájinkou trávily pár týdnů doma. Kájinka je moc šikovná, převaluje se ze zad na bříško a zpět, pak už se taky umí postavit na ručičky a na kolínka a pohupuje se, takže jen čekám, kdy začne lézt. Když jí podám ruce, chytne se mě za prsty a přitahuje se, až se posadí. Je pořád hodná, v noci spinká jako dudek. Papá už zeleninu, ovoce,maso i jogurty. A pořád se směje. Momentálně jsme s Luu u nich na chalupě v Černovicích u Pelhřimova. Je to tu moc hezký.Navíc zde nemáme nouzi o vzrušení. Řádí tu totiž nějaký virus. Nejdřív onemocněla Hanka Vecková, která tu byla od soboty do neděle.Já s Kájinkou jsme dorazily v pondělí. Byli jsme se projít po okolí a vše bylo ok. Až večer se Luu udělalo špatně a dá se říct, že problila noc.Její tatín, který tu byl taky do neděle, na tom byl podobně. Takže teď jen čekám, kdy to dostaneme my s Kájinkou. Nakoupila jsem v místní lékarně zásoby medikamentů a včera jsem celý den seděly u chalupy, Luu se kurýrovala a já jsem pozorovala Káju, jestli už to na ni jde. Dnes už je Luu celkem dobře, tak se možná pojedeme někam podívat.Držte nám palce, ať to s Kájou nedostaneme. Pak si možná uděláme ještě hezké výlety. V opačném případě ležím v Černovicích a blééééééé!
17.08.2009
Dovolená
Mezi 25.7. a 10.8. jsme byli na dovolené. Psala jsem příspěvky na PDA a teď je sem jen vložím. Prosím omluvte případné stylistické a gramatické chyby. Děkuju Monice a Pájovi, že nám pohlídali našeho papouška Láďu! Sobota 25.7. Výjezd ve 13Hodin, návštěva u Petrova táty na Horském u Horažďovic. Dojezd do Slavkova v půl osmé, pak jízda k Lipnu, návrat a ubytování v půl deváté. Zmatená paní, klíče nám museli vydat hospodě.Slavkov je ves mezi Krumlovem a Černou v Pošumaví, stranou hlavní silnice. Počítám, že tu žije tak 30 lidí, je tu jen hospoda, jinak nic. Je tu neuvěřitelný klid, lebeníme si.Penzion je bývalá bytovka, kterou asi někdo koupil s JZD, nevěděl, co s ní a tak tu udělal ubytování.Je to tu ošuntělé, ale čisté, platíme 170 za jednoho na noc. Je tu taky absurdní výzdoba typu vycpané káně ( naštěstí ne v pokoji ) a plastový obrázek psa boxera. Ale lidi jsou tu přívětiví. Neděle 26.7  Noc bez problémů. V devět vyjíždíme do Nové pece. Jdeme podél Schwartzemberského kanálu a pak k Plešnému jezeru. 2 km před jezerem balvany na cestě, malou beru do šátku a Petr nese kočár na zádech.Od jezera jdeme na Jelení vrchy, tam občerstvení, pak kolem kanálu zpět. 22 km, 8 hodin. Kája moc hodná. Večeře V Horní Plané, v hotelu jsme v osm. Pondělí 28.7. Vzhuru jsme v půl osmé, po deváté jsme v Krumlově.Nejprve parkujeme u paneláku,ale naše auto s pražskou značkouje mezi místními nápadné.Když se kolem ochomýtá podezřelý typ, raději přeparkujeme na placené parkoviště. Projdeme se centrem, kde je příjemně málo lidí. Káva v kavárně s výhledem na jez. Lidé obdivují Káju – v kavárně, v kostele i na ulici.Jdeme zadem do zahrad a dolů přes hrad a k autu. Jedeme cestou kolem Vltavy do Vyššího brodu a vzpomínáme na své vodácké ( i jiné )zážitky. V Brodě obědváme na náměstí a pokračujeme k Lipnu. U Lipna bychom se rádi vykoupali, ale všude jsou kempy. Nakonec zastavujeme v lese před Frymburkem.Strávíme tam příjemné odpoledne. Já s malou ve stínu a Pedro v nafukovacím člunu na vodě. V sedm večer ještě chceme nakoupit, ale už je všude zavřeno. Jedeme zpět do Slavkova. Kája je přetažená a pláče, nakonec usne. Péťa jde do hospody pro pivo, sedíme na lavičce pod oknem, koukáme na hvězdy a povídáme si. Úterý 29.7. Péťa se ráno postará o malou a nechá mě spát až do jedenácti. Konečně mám pocit, že jsem na dovolené.Vyrážíme až v jednu.Jedeme přes Volary na Boubín. Vytahujeme kočár a jdeme z parkoviště před Idinou pilou k jezírku. Odtamtud vede okružní naučná stezka kolem pralesa.Nejřív je cesta ok, ale po 1,5 km se cesta mění v úzkou kamenitou pěšinku. Beru Káju zase do šátku, věci z kočáru si rozdělíme na záda a Péťa tlačí. Je to čím dál horší. Nakonec překonáváme 4 padlé stromy a Péťa volá ,, Chtěl jsem prales jenom vidět, ne jím jít!" Pak už je lepší cesta. Obdivujeme obří smrky. 500 m před koncem okruhu se cesta opěr mění v pěšinku. Již neriskujeme a obázíme neznačené cestě.U auta jsme v šest. Dáváme si v kiosku kávu a Káje kupujeme turistický odznak na památku. Kája je opět obdivována. Cestou do Slavkova stihneme nakoupit a pak ještě zajíždíme do vesnice Maňava a pak do Hodňova na hranice vojenského prostoru Boletice. Péťa tam byl chvíli na vojně a tak si zavzpomínal na ,,zážitky starého zbrojnoše".Večer Kája rozverná, výská v postýlce. Péťa jde zase pro pivko.  Středa 30.7.
Na tento den dlouho nezapomenu. Plánovali jsme výlet z Loučovic přes vyhlídku Vyklestilka do Vyššího brodu. Cesta byla opět téměř neprůjezdná pro kočár, ale zvládli jsme vyjít na Vyklestilku, odkud byl krásný výhled. Rozložila jsem Káje svačinu a Petr šel prozkoumat skály.Najednou přiběhl a volal, že mu sjela noha a šlápl do vosího hnízda. Dostal několik žihadel, mimo jiné do hlavy.Protože je zřejmě na žihadlo alergický, během několika minut začal kolabovat. Byli jsme uprostřed lesů, k nejbližší obci 3 kilometry po špatné cestě. Volala jsem záchranku. Poslali sanitku a taky radši vrtulník. Věděla jsem, že půl km nazpět byla louka, kde by snad mohli přistát. Dispečer mi řekl, ať tam jdu a navedu je. Hrozně jsem se bála nechat tam Petra samotného, byl sice při vědomí, ale nemohl se hýbat.Nevěděla jsem, jestli nebude mít zástavu srdce. No nedalo se nic jiného dělat, tak jsem popadla malou a šla jsem. Naštěstí jsem na té louce potkala čtyři mladé lidi. Rychle jsem jim vysvětlila situaci. Bez váhání mi pomohli. Tři zůstali na louce a jeden, dokonce zdravotník, běžel k Petrovi. Já se snažila s malou za ním.Pak jsme Petra chladili a čekali. Vrtulník přiletěl, řekla bych, za dvacet minut.Pak už to bylo lepší, už jsem aspoň neměla strach, že umře. Pak přijela ještě horská služba a pomáhala Petra dostat k sanitce a odvézt do Krumlova. Dohodli se totiž, že vrrtulníkem by ho vezli až do Budějovic a že to je zbytečný.Ti mladí lidé byli na mě moc hodní a doprovodili mě až nazpět k autu. Nevím bohužel, jak se jmenovali, ptala jsem se, ale v rozčilení jsem to zapomněla. Aspoň že jsem si je vyfotografovala. Vrátila jsem se do penzionu, nakrmila malou, pobrala jsem pár věcí pro Petra jela do Krumlova.On už na mě ale čekal na lavičce, protože mu jen dali něco proti tomu jedu a pustili ho. Bylo už mu lépe, ale byl přepadlý, a já taky. Jeli jsme zase k Lipnu a schladili se.  Čtvrtek 31.7.
Jeli jsme do Českých Budějovic. Nejdřív jsme v centru navštívili muzeum motocyklů, kde mají unikátně všechny dochované exempláře české značky Hurikán. Pak jsme jeli do obce Srubec na okraji Budějic, odkud jsme chtěli jít po červené k pomníku amerického letce, který se zde zřítil koncem války. Nevěděli jsme ale, že trasy jsou tam předělané, a tak jsme šli sice krásným údolím, ale jinam.Nakonec jsme ale unikátní pomník, ve kterém jsou zakomponované kusy letadla, našli. Pak jsme ještě strávili dvě příjemné hodiny u mé prababičky, které jsme chtěli ukázat Káju. Pátek 1.8. Poslední den ve Slavkově jsme věnovali průkumu jeho okolí. Nejdříve jsme šli směrem na Krumlov, kolem statku Na Kališti, a pak lesem zpátky.Lesy jsou tam krásné a plné hub.Po návratu jsme se občerstvili v hospodě a pak jsme šli na druhou stranu směrem na obec Světlík.Nejprve jsme narazili na zaniklý hřbitov, kde byla nově udělaná mohyla z původních německých zničených náhrobků.Nějakou chvíli jsme pak debatovali o zaniklé multinárodnosti české kotliny.Když jsme došli ke středověké tvrzi, která je ale soukromá a nemůže se tam, otočili jsme se nazpět.Večer jsme pak balili a připravovali se na přesun do Kašperských hor. Sobota 2.8. Ze Slavkova jsme odrazili v půl desáté a jeli jsme cca 80 km do Železné rudy. Ze Špičáckého sedla jsme šli po asfaltce k Černému jezeru. K Čertovu jsme ale s kočárem nemohli, tak jsme se rozdělili a já s Kájou jsme počkali na tatínka dole.Pak jsme se jeli v rychlosti podívat do Brčálníku na hotel Fanda, kde jsme byli s gymplem.Hotel je ale zavřený.Pak jsme se v Rudě naobědvali a vyrazili jsme do Kašperek. Bydlení jsme měli zamluvené v penzionu Na Habeši, která byl v lese pouze 800 metrů od hradu Kašperk. Paní byla moc ochotná, měla sice místo už jen ve vejminku, kam jinak jezdí její rodiče, ale nám to vyhovovalo.Byla tam kuchyňka, televize a krásná koupelna, takže luxus.Jen jsme si zapomněli nakoupit a široko daleko byly jen hluboké hvozdy. Neděle 3.8. Den jsme zahájili klobásou a pivem na Kašperku. Pak jsme šli po naučné stezce přes vesničku Kavrlík do města. V Kašperských horách jsme navštívili pouť, obchod a muzeum motocyklů.Dále jsme pokračovali do Amálčina údolí a podél Zlatého potoka.Kromě toho, že je to tam velice krásné tam také jsou četné stopy po středověkém dolování zlata. Udělali jsme si také menší odbočku ( eufemismus pro kilometr do strašlivého kopce ), abychom se šli podívat na chov bizonů. To se mi hrozně líbilo. Asi vzpomínka na knihu Vinnetou. Od Zlatého potoka jsme chtěli pokračovat naučnou Stezkou ztážců hranice, ale už bylo pět hodin, tak jsme to raději zkrátili zpět do Kašperských hor.Celý den to vypadalo na bouřku, ale nezačala.Opět jsme se občerstvili na pouti a začali jsme zdolávat kopec na Kašperk. Petrovi všechna čest, protože vytlačil kočár nejen do kopce, ale ještě po mizerné cestě plné šutrů a kořenů.A to z Kašperek až k penzionu na 45 minut. Pondělí 4.8. Opustili jsme Kašperky dost brzy, už před osmou hodinou, abychom byli v deset na našem dalším stanovišti v Nečtinách u Manětína. Měli jsme tam sraz s Honzou, Hankou a Zuzankou Havlíkovými, kteří se k nám na dva dny připojili.Jelikož měli trochu zpoždění, chtěli jsme se nejprve ubytovat, abychom pak mohli hned na výlet. Pán v penzionu u Kaprů, kde jsme měli rezervaci, se ale velmi divil, co tam děláme, když jsme měli přijet až za týden, a že mají plno.Vzhledem k tomu, že jsem mu volala dvakrát byla ale chyba na jeho straně.Tak nám dohodil ubytování na hřišti. Zní to sice děsivě, a první dojem byl taky spíše horší, ale nakonec jsme byli moc spokojeni. Sice tam opět nebyla kuchyňka, takže jsme museli večeřet po hospodách a tím se nám dovolená poněkud prodražila, ale v Nečtinách je naštěstí skvělá restaurace, takže jsme nelitovali.Též jsme se museli chodit sprchovat do sprch fotbalistů, ale bylo tam krásně čisto a fotbalisti tam nebyli žádní. Ale zpět k pondělku. Měli jsme v plánu dojít z Nečtin přes lesy na Radějov, kam jsem dřív jezdila na prázdniny, a pak přes Lipí zpátky.Když byly zmatky s ubytováním vyřešeny, byl čas oběda.Takže nakonec jsme místo v deset vyráželi někdy po jedné hodině.Kája byla kočárku a Havlíkovic roční Zuzanka se nesla mámě na zádech.Po prohlídce zříceniny Preitenštejn jsme přišli do lesů. V okolí Manětína jsou opravdu nádherné lesy, této konkrétní části borové.Jsou velmi rozlehlé a turisty nenavštěvované.Takže jsme se ztratili.Chtěla jsem to zkrátit z jedné značené cesty přes les na druhou značenou cestu, ale tu jsme nikdy nenalezli. Naštěstí jsme nakonec potkali nějakého hrozně hnusného pána a ten nám poradil. Do Radějova jsme už nedošli, stejně jsme to měli do Nečtin ještě daleko.Zuzanku to na zádech přestávalo bavit a nakonec ještě začalo pršet.Havlíci nasadili maximální rychlost a zmizeli v dál.Nám déšť nevadil, protože Kája byla v suchu, a tak jsme šli pomaleji a výlet jsme zakončili v hospodě. Úterý 5.8.  Nakonec se vysvětlilo, že Havlíci měli za sebou několik perných dní a tak naši šestnáctikilometrovou odpolední procházku tak úplně neocenili. Hanka dokonce označila místní lesy za ,,depresivní." My zase víme, že jsou to sportovci, tak jsme je chtěli potěšit pěknou tůrou.V úterý jsme tedy navrhli, aby vybrali trasu oni. Šli jsme pak na vrch Kozelka, který je na druhou stranu od Nečtin než Radějou. Nejprve jsme vylezli nahoru a potěšili se krásnou vyhlídkou.Vznikl tam zajímavý spor, protože Péťa tam tvrdil, že vrch jménem Špičák je tamten kopec, a Hanka říkala, že Špičák je tamten jiný kopec. Nakonec jsme zjistili, že Špičák se jmenují oba kopce.Řekla bych, že pro místní je to trochu matoucí. No nic.Pak jsme Kozelku ještě celou obešli, a jelikož jsme nenašli žádnou hospodu, vrátili jsme se do Nečtin na oběd.Havlíci pak odjeli domů, Kája usnula, já se natáhla s knížkou a Péťa vyrazil zkoumat okolí. Středa 6.8. Od středy jsme byli zase sami. Vypravili jsme se na Kladské rašeliny. Začalo to ale nedorozuměním. Tyto rašeliny jsou u lázní Kynžvart. Péťa si ale nepamatuje jména. Takže mi ráno řekl, že pojedeme do Konstantinových lázní. Pomyslela jsem si, že si to asi s rašelinou rozmyslel, a protože mi jsem v Konstantinových lázních nebyla, tak mi to nevadilo.Když jsme tam dojeli a porozhlédli se po tomto ospalém městečku, šel Péťa do infocentra a dožadoval se rašelinišť. Paní kontrovala nabídkou lázeňských pramenů.Nakonec se to vysvětlilo a tak jsme se vydali do Kynžvartu. Naštěstí to není tak daleko.Stavili jsme se ještě na nákup a rychlou čučku v Mariánských lázních a pak jsme už dorazili k rašeliništi zvanému Tajga.Toto místo není svému jménu nic dlužno.Vede tam celkem krátká naučná stezka po dřevěných chodníčcích a příroda tam krásná. Protože jsme chtěli vidět také jak něco bublá, zajeli jsme se ještě podívat na místo zvané Smraďoch.Tam vyvěrá H2S a bublá tam bahýnko.O 1 km dál ještě prýští celkem chutná Farská kyselka. Cestou zpět jsme navštívili pivovar Chodovar. Dřív jsem o tomto pivu neslyšela, ale na severním plzeňsku je kupodivu v každé hospodě.Docela ujde.V restauraci nám nabídli, že mají zrovna borůvkové pivo.Protože borůvky i pivo miluju, koupila jsem si tři na večer.Bylo opravdu chutné, jako pivo a borůvky zároveň,aniž bylo hnusné. Péťovi prý ale po něm škrundalo v břiše. Den jsme zakončili v Nečtinách u rybníka hraním badmintonu. Čtvrtek 7.8. To byl odpočinkový den.Váleli jsme se u vodní nádrže Hracholusky a bylo to fajn. Pátek 8.8.  Měli jsme naplánovanou trasu z vesnice Brdo ( asi 2 km od Manětína ) podél Lučního potoka k řece Střele, a pak jsme chtěli jít do Rabštejna. Jenomže cesta, ačkoliv byla značená, tak nebyla prošlapaná a s kočárem to šlo pomaleji, než jsme čekali. Raději jsme to trochu zkrátili, vzali jsme to přes vesnici Strážiště, kolem trampských osad u Střely a pak podle Manětínského potoka zpět. Takhle se to napíše jednou větou, ale byl to opravdu náročný výšlap na celý den. Střela je totiž v hlubokém údolí, takže značka vedla pořád do krpálu a z krpálu.Nejlepší na tom bylo, že jak Luční, tak Manětíský potok jsme museli neustále brodit, a nakonec jsme s kočárem přebrodili i Střelu.Naštěstí bylo teplo, ale kamínky nás píchaly do nožiček. Byl to moc hezký výlet. V Čechách je tolik krásných a úplně neznámých koutů. Sobota 9.8. Sice jsme chtěli původně v Nečtinách bydlet až do neděle, jenže v sobotu tam probíhal fotbalový turnaj.Paní, která nás ubytovala, říkala, že budou rádi, když zůstaneme ( a případně s nimi zapaříme ), ale že neví, jak moc bude hluk. Hodně jsme to zvažovali, ale pak jsme se kvůli malé rozhodli, že se odsuneme už o den dříve. Když jsme zabalili a nakoupili, jeli jsme do vesničky Radějov.O Radějově jsem tu už psala 1.4.Mám to tam prostě moc ráda. Sešli jsme se tam zase tetou Jindou a s Milanem, co jsme si s ním a s bráchou vždycky na prázdninách hráli. Byla tam i jeho přítelkyně Petra a společně jsme šli na houby. Při tom jsme ztratili v lese Petra, ale pak se zase našel.Večer jsme si pak opekli buřty na ohni. Protože bylo hezky, rozhodli jsme se, že tam přespíme ve stanu, takže Kája měla premieru. Spinkala ale krásně.Péťa se bohužel do stanu nevešel, spal pod širákem, ale on to má rád.  Neděle 10.8.
V noci nás naštěstí žádná zvěř neobtěžovala, tak jsme se probudili v dobré náladě. Péťa ještě rozdělal oheň a udělal mi kávu. Pak jsem sbalili našich pět švěstek a vyrazili ku Praze. No moc se nám nechtělo. Nejdřív jsme se ještě stavili u Petrova kamaráda Jirky, který staví dům nad Nižborem. Pak jsme jeli na koupaliště u Berouna. Tam to má Péťa rád, protože je tam spousta vodních atrakcí, například kovový sud, na kterám jsou navařené štafle. Takže když se na to vyleze, tak se to vždycky zhoupne a člověk letí do vody. Tentokrát si to ale moc neužil, prý ho nějaké děti vyhodily. Teprve v sedm hodin jsme zamířili definitivně k domovu.V Praze nás po těch čtrnácti dnech čekal kulturní šok. Představte si, že my jsme za celou dobu neviděli ani jeden bilboard. A ty obrovské silnice, tan provoz, a tolik lidí....... Naše dovolená se mi moc líbila, i když je pravda, že s dítětem už to není takové leháro. Například u vody jsem si nepoležela, musela jsem ji pořád hlídat, aby netrhala a nejedla trávu a podobně. Ale jinak je hodná a tak to šlo. Taky jsem se první týden s Petrem hádali, než jsem si zvykli být spolu 24 hodin denně.Pak už to bylo ok a mám krásné vzpomínky.
8.07.2009
Jak mi zmizel blog
Prave jsem v potu tvare naklepala na PDA pokracovani z Krkonos, a kdyz jsem to cele napsala, tak mi to taky cele zmizelo. Uz do toho nemam znova chut. Ted pisu pro zmenu na notebooku sestrenky ze Svedska, takze carky a hacky nevedeme.Vezte ze jsme se meli krasne, byli jsme na Ruzove hore, v nedeli na houbach a cestou domu jsme zkejsli na D11 ve straslive zacpe, takze jsme jeli pet hodin. Kajinka byla cele ty dna moc hodna, hezky spinkala, papala – az na hrusku – a kamaralila se s lidma.Az se dostanu ke svemu kompu, dodam i fotky. Ted jsme na tri dny doma a pak zase vyrazime na chalupu.
V Krkonoších
5.července 2009 (psáno offline na PDA)
Jsme zrovna s Karličkou v Krkonoších, 890 m.n.m. na horské chatě Borůvka. Jezdím sem moc ráda, protože je tu domácká atmosféra, krásné okolí a dobře tu vaří.Navíc je to tu dog friendly, což sice nemusí každému vyhovovat, ale mě ano. Naší Sáře se tu moc líbilo.
Břibyli jsme sem ve čtvrtek v poledne v sestavě já + Karla, Lenka Důša a její synovec Honza (15 let, mé obavy z puberťáků se nepotvrdily) a Důši maltézák Max ( spíš dítě než pes ). Hrozně jsem se sem už těšila, protože jsem tu nebyla už dva roky. Cestou jsme si ale užili. Řídila jsem k Jaroměři a pak jsem předala volant Důše. Vše vypadalo ok, ale před Trutnovem začalo hřmít. Pak pršet, pak lejt a v Trutnově už padaly kroupy.Pak jsme mysleli, že jsme z toho venku, ale ve Svobodě nad Úpou se to celé opakovalo.Lenka zvládla dramatickiu situaci bravurně a šťastně nás dovezla až na Borůvku.
Po dobrém obědě jsme si dali jen krátkou procházku s kočárkem s tím, že v pátek si dáme něco delšího.
V pátek jsme se vyštrachali v deset. K dyž jsme došli do prvniho lesa, cca 200 metrů od chalupy, začalo poprchávat. Vytáhli jsme pláštěnky. Pak začalo lejt. Otočili jsme se, sedli si u chalupy a začali hrát Scrabble.V poledne déšť ustal. Dali jsme si oběd a vyrazili. Když jsme došli k druhému lesu,cca 700 Metrů od Borůvky, začalo poprchávat. VyndaLi jsme plášrěnky a šli dál.Za další kilometr už lilo.Otočili jsme se a šli zpět.Když jsme došli na Borůvku, déšť přestal. Sedli jsme si ke kafi, a do večera už svítilo sluníčko.
24.06.2009
Doma z chalupy
Minulý týden jsme byli na chalupě, kde nejen že není internet, ale též televize ani rádio nefungují. Dost jsem si tam odpočinula, protože Petr odtamtud jezdil do práce, takže přes den jsem neměla dohled. Jeden den jsme se Kájinou váleli v posteli až do půl druhé, to se mi snad od porodu nepoštěstilo. Petr mě sice vyzýval, ať jdu někam na procházku, ale raději jsem seděla na zápraží a četla si Annu Kareninovou. To je geniální kniha, nemohla jsem se otrhnout. Třeba jsem vařila a najednou mě napadlo: ,,Co asi dělají u Ščerbackých?", musela jsem všeho nechat a chvilku si číst. Jen jednou mě Petr vytáhl na houby. Jenže stejně žádnou houbu nepoznám, takže když jsem na nějakou narazila, musela jsem volat: ,,Houba!" a Petr vždycky přišel a řekl mi, že tahle není jedlá. Tak jsem radši Kájince ukazovala les a stromy.Nechala jsem ji, ať zkoumá. Zkoumala šišku tak, že si ji strčila do pusy, něco z ní vdechla a začala se dusit. No naštěstí to dobře dopadlo. V neděli ráno, než jsme odjeli, tak jsem šli na výstavu Labyrint světla do bývalé čističky v Bubenči. Každému doporučuju, protože exponáty se geniálné snoubí s nádhernou a tajemnou budovou, plnou různých strojů, chodeb a kanálů. Navíc je každy exponát, jak je u této party umělců zvykem, nějak hejbací a člověk může objevovat a zkoumat, co to vlastně dělá. A vyvaděčky ještě povzbuzují, abyste si sáhli. Kájinka byla s námi, Péťa ji měl v klokance. Už dost vnímá, tak z toho snad něco měla, nicméně nakonec usnula. Nejvíc na mě zapůsobily podzemní prostory. V jedněch to vypadá jako v nějaké tajuplné sluji, každou chvíli jsme čekala, že odněkud vykoukne drakův pařát. Druhé mě dostaly úplně. Když jsme tam sestoupili, viděli jsme před sebou polozatopenou podzemní chodbu, jen spoře osvětlenou málo pronikajícím denním světlem. Na druhý konec nebylo možno dohlédnout, takže se chodba táhla zdánlivě do nekonečna, a panoval tam absolutní klid a nehybnost. V té chvíli jsem pochopila, jak to bude vypadat, až umřu. Určitě pak sestoupím do takovéhle chodby, tam na mě bude čekat loďka, která mě poveze někam na druhou stranu. A tam, kdo ví? Tak to byl můj mystický zážitek v čističce odpadních vod. Běžte se určitě podívat, výstava stojí za to. Pohrajete si jak za mala. A je to tak krásná budova, že člověk opravdu musí přemýšlet, proč se dnes účelové stavby staví tak ošklivé. Další události v mém životě jsou hlavně tyto: mám podezření na boreliozu ( a podle toho, jak mi je, tak u podezření asi nezůstane ) a ukradli mi kolo ( a Petrovi dvě helmy a bundu – vše z garáže ). Tak radši končím, než si budu zase stěžovat.
4.06.2009
Lepší časy
Tak sice byt ještě není zdaleka hotový, ale pochopili jsem, že i když budeme pracovat 24 hodin denně, tak to stejně bude trvat několik měsíců, než to doděláme, nemluvě o tom, že bychom se asi mezitím rozvedli.Toto poznání nám umožnilo trochu zvolnit tempo, hurá! Od posledního zápisu jsem měla dva stěžejní zážitky. Byla jsem dceři nechat propíchnout uši a byli jsem s Petrem na večeři v Café Imperial. Nejdřív uši. Je to opravdu barbarský zvyk. Dlouho jsem uvažovala, že jí to propíchnout nenechám ( což ve zbytku rodiny budilo rozpaky, ne – li přímo zděšení ). Mě totiž taky uši nepropíchli a nechala jsem si to sama v šesti letech, kdy už jsem měla rozum. Celkem to nic nebylo. Jenže mě přesvědčila kamarádka, která paradoxně náušnice nenosí. Nechala si totiž propíchnout uši v osmi letech a byl jí propíchnut nějaký stěžejní bod, takže se jí začal okamžitě zhoršovat zrak a nyní už je asi na 12 dioptriích. Malé děti ale ještě tyhle body vyvinuté nemají. A vzhledem k tomu, že vlastním asi 50 párů náušnic, tak by Kája určitě pořád prosila, že chce taky náušnice. Tak jsem to vzala logicky a objednala jsem jí, i když s tím vlastě vnitřně nesouhlasím. No obrečela jsem to. Sestřička si ji vzala do ordinace a já čekala venku. Za chvíli se ozval strašlivý řev, no hrůza.Pak mi ji přinesla se zkrvavenými oušky a uplakanou. Radši bych znova rodila, než se na tohle koukat. Kdo tenhle dementní zvyk vůbec vymyslel, že se budou nosit šperky v dírách v uších? Večer ještě plakala, když jsem jí to desinfikovala, ale dnes (čili druhá den ) je už v pohodě.Ale já z toho mám teď trauma... Večeře byla příjemnější záležitost. Šli jsem oslavit první výročí svatby. Švagrová Hanča se nabídla, že pohlídá. Vybrali jsem si Café Imperial na Poříčí, kam jsme se chy stali už dva roky, od Prague Food Festivalu 2007, kde jsem od nich ochutnali výborné noky s lanýži. Byli tak strašně dobré, že jsme doslova řvali blahem.Mezitím se majitel této restaurace stal mediální hvězdou díky pořadu Ano, šéfě, kde radí restauratérům, co mají zlepšit. Večeře neměla chybu. Nádherný interiér, vstřícná a nevtíravá obsluha, výborné jídlo a skvělé víno. Navíc slušné ceny ( jídlo kolem 300,-, což vzhledem k tomu, že jinde bývá jídlo kolem 150,- a je to klidně blaf, je 300,- opravdu příznivá cena za takový požitek) .Nejsem žádný světák a když náhodou jdu do luxusnější restaurace, tak mám vždycky strach, že na mě vidí, že pocházím za Čakovic z baráku bez topení a ve škole jsem nosila vytahaný svetr po dědovi. Tak tady jsem nic takového necítila, naopak mi bylo velmi příjemně.A když pomyslím na jídlo, sliním na klávesnici ještě teď. Měli jsme mušle svatého Jakuba ( já ) a avokádo s krevetami ( Petr ) jako předkrm, pak jsem si dala velejemný telecí řízek s kašičkou a Petr jehněčí kolínko se zapečenými brambůrky a nakonec já dort Imperial a Péťa jablka v těstíčku. K tomu výtečné červené víno z Moravy a domácí ledový čaj.Pardon, musím jít otřít klávesnici.Tak teď jen číhám, kdy bude další slavnostní příležitost, abychom měli záminku tak zase jít.Asi to je droga, nebo co. Doma je teď též klidněji, všechno jsem si vyříkali, takže jsem spokojená a nemám si na co stěžovat. Proboha, co budu psát......?
22.05.2009
Novinky z Barrandova
Mám chvilku času, protože jsem se dnes chtěla vypravit k babičce,ale když jsem se chtěla vydat na autobus, nemohla jsem najít mobil a autobus jsme už nestihli. Ono totiž s kočárem je třeba připočíst si tak 40 – 50 % času navíc.A další nízkopodlažní jede až za 40 minut. Jak se to u nás vyvíjí? Máme konečně vymalovanou a obyvatelnou ložnici,takže se můžu před vším tím bincem asnoň někam zavřít. Jinakv bytě stále práce, kam se podíváš. Petr je strašně pracovitýa já s ním už nestíhám držet krok. Jsem ráda, že tady toho tolik dělá, ale přemýšlím, jestli není trochu workoholik.Jakékoliv klidné posezení a vydechnutí u něj nepřipadá v úvahu. Příklad:v neděli jsme si řekli že na práci kašlem a jsi jsme na výlet. Jeli jsme tady kousek na Cikánku a šli jsem odtamtud přes Ořech, Řeporyje, Dalejské a Prokopské údolí domů. Čili počítám asi tak 12 km, výlet na 4 – 5 hodin. Přišli jsme domů a já netoužila po ničem jiném, než si sednout s nohama nahoru. Upozorňuju, že to je nereálné, protože se samozřejmě musím postarat o Karlu.Ale prostě jsem si představovala, že si dáchnem a nebudeme už nic moc dělat. Ale Petr se chopil brusky a začal řezat do zdi. Takže práce okamžitě pokračovala až do večerních hodin. Proběhlo u nás několik debat na téma mé vyčerpanosti, ale Petr bohužel vůbec nechápe, o čem mluvím. Většinou mi řekne, že se musím víc snažit, což mě strašlivě vytáčí. Konzultacemi s kamarádkami a maminkami u doktora v čekárně jsem zjistila, že je to ale úplně normální a nemá to nic společného s inteligencí.Je to zřejmě nějaký komunikační problém mezi mužem a ženou. Muž si od přírody myslí, že péče o miminko je pro ženu zábava a odpočinek, tudíž se strašně diví, že by si žena chtěla od té ,, zábavy" někdy vydechnout. Nemluvě tedy o našem stěhování. Pro mě je to namáhavá dřina a psychický tlak, ale pro Petra je to radostná práce a vyklídka na lepší zítřky. Jak se potom máme domluvit? Nakonec to dopadlo tak, že jsem už vyhrožovala, že se něčím bacím po hlavě, abych si mohla odpočinout v nemocnici, nebo něčím bacím Petra, abych si odpočinula ve vězení. Připomínám že to byl už asi 4. pokus, jak manželovi sdělit, že jsem na tom špatně, včetně pokusu sdělit mu to normálně a racionálně. Takže Petr sice naprosto nechápe, proč jsem unavená a nervní, ale přesto, že to nechápe, umožní mi, abych si mohla odpočinout, vezme si jednou za týden malou a já budu moct třeba do kina, nebo se aspoň vyspat. Toho si velice vážím, protože vidím, že on tomu opravdu vůbec nerozumí, ale přesto se to rozhodl respektovat.Takže to snad spěje k happy endu. Abych pořád nenadávala. tak musím říct, že je to tady super, hlavně že jsem za chvíli s kočárkem v lese. Taky jsem za pár minut v centru a krom toho jsou tu i obchody a nejsem závislá na autě. Takže si myslím, že tu budu spokojená.
13.05.2009
Nikdy se nestěhujte!
Milý čtenáři mého blogu, dejte na mou radu a nikdy se nestěhujte s dítětem. Potažmo se nestěhujte vůbec.Alespoň pokud nejste psychicky odolní jako Terminátor. Já asi nejsem. Byt v krabicích, všude bordel, nemůžu nic najít a do toho kromě vybalování musím též prát, žehlit, nakupovat, trochu vařit a nezanedbávat malou.Navíc konec práce v nedohlednu. Máme sice již vymalovanou ložnici a položený koberec, ale když jsem se těšili, že budeme moci nastěhovat náš nový krásný nábytek, odloupla se stěna. Takže dnes jsem volala malíře. Zatím se ještě ani nevyjádřili, kdy přijdou. Až bude hotová ložnice, budeme se moci vystěhovat z dětského pokoje, kde nyní bivakujeme,do něj nastěhovat krabice a pustit se do obýváku. Ale zase se to zdrželo. O víkendu jsem si naštěstí vyrazila s Hankou a Víťou Kociánovými za mým a Hančiným spolužákem Ficínem do Vlašimi. Neviděla jsem ho tři roky, ale nakvartýrovala jsem se k němu i s malou.Ficín, který pracuje v Jedličkově ústavu, tam obývá 200 let starý dům, kde má i svůj ateliér, protože je též výtvarník. Bylo to fajn, večer jsem si povídali, v neděli přijel i Petr a šli jsem se projít po okolních lesích. Ale teď mám ještě silnější pocit, že potřebuju dovolenou. Momentálně kvůli zavřené ranveji na Ruzyni létají letadla přes Barrandov. Já na ně toužebně koukám a říkám si, jak ráda bych v jednom z nich seděla..... Musím zde na místě přiznat, že jsem velice hnusná na svého manžela. Zřejmě jsem podvědomě dospěla k názoru, že je to celé jeho vina, nebo co. Snáší to zatím statečně, i když se samožřejmě občas chytneme. Ale kdy to skončí, haúúúúúú? Potřebuju vypadnout!
4.05.2009
Po stěhování
Omlouvám se za delší absenci, která byla způsobená stěhováním naší rodiny na Barrandov. Naštěstí už máme tu lapálii za sebou. Čeká nás ale ještě spousta práce, protože nemáme skoro žádný nábytek a zatím žijeme v krabicích. Jinak je to ale žůžo, tolik místností! Doufám, že tím nezvyklým přebíháním po bytě aspoň zhubnu. Hned jak budu mít trochu víc času, zase se ozvu. Zatím aspoň vezte, že jsme všichni zdrávi a nic nám nechybí.
11.04.2009
Věčná otázka
Pokud na tento blog chodí také nějací muži, prosím je, aby se mi pokusili vysvětlit, proč můj manžel jezdí celé sobotní odpoledne sám na motorce? Myslela jsem, že jede s kamarády. To by mi nevadilo, protože chápu, že se chce s nimi taky vidět. Ale když mu odřekli, proč není radši se mnou a s naší dcerou? Je nádherně, mohli jsem jet někam na výlet. Místo toho trčím doma a peču mu makovou bábovku. Dala bych nevím co za to, abych měla takhle odpoledne pro sebe. Nehnula jsem se od naší malé od 24. ledna na víc než 4 hodiny. Teď, když už nekojím, myslela jsem si, že budu traky moct někam jít, ale nevím teda kdy, když se manžel ve chvíli volna někde sám prohání a já jsem celý den doma a poslouchám řev našeho andílka. Můžete mi to někdo prosím objasnit?Děkuji.
9.04.2009
Kájina na Kosti
Měla jsem teď ještě míň času na psaní, protože jsem měli s Karličkou trochu problémy, ale o tom až později.Významnou událostí minulého týden bylo, že jsem si přebrali garáž. Takže začínáme balit a Petr vozí krámy do té garáže a na chalupu. Hypotéka ale stále ještě není vyřízená, takže byt zatím nemáme a já jsem jako na trní. Byt, kde bydlíme teď, máme odevzdat do 27.4., snad se vše stihne. V pátek jsem byla u babičky a sešla jsem se tam s tátovou setřenicí Blankou. Byla sice na svatbě, ale tam jsem na ni neměla čas a před tím jsem se dlouho neviděli. Zjistila jsem, že to je fajn ženská, docela jsem si popovídaly. Při té příležitosti jsem si uvědomila, že se s příbuznými s tátovi strany nestýkáme a že to je asi škoda. Táta na nějaké udržování kontaktů moc není, tak to budu asi muset zařídit sama. V pátek večer jsem odjeli s pár krámy na vleku na chalupu. V sobotu jsem tam uklízeli ( hlavně Petr, já jsem se vymlouvala, že musím kojit ), protože tam tento týden bude velikonoční sešlost Lamatů a spol. Odpoledne bylo opravdu nádherně, tak jsme vzali nový kočár a šli asi na tříhodinovou procházku. Je to sice kousek za Prahou, ale je tam nádherná krajina, skoro jako na Šumavě.Sluníčko svítilo a pivo na zahrádce v Žampachu chutnalo skvěle. V neděli jsem jeli do Sobotky, kde jsme měli sraz s Havlíky a jejich kamarády, a šli jsem na výlet kolem Humprechtu a Kosti. Jely celkem tři kočáry + jedno dítě chodící, takže jsem šli 10 km celý den, protože se každou chvíli kojilo, ale bylo zase krásně a výlet byl fajn. Ráno před tím jsem se ještě stihli s Petrem pohádat kvůli Klausovi. Dívali jsem se, jak se sešel s Obamou a já jsem si asi 20 minut dělala z Klause srandu a Petr se tomu smál.Pak najednou řekl: ,,Prosím tě, nech už toho, vždyť je to trapný." To mě děsně nakrklo. Připouštím, že jsem mohla být trapná, ale proč mi to neřekl hned a nechal mě ztrapňovat se 20 minut? Já jsem typ člověka, který když přijde na večírek s rozepnutým poklopcem, tak je mu milejší, když ho na to hned někdo upozorní, a ne když ho ostatní s tím nechají chodit, aby to nezjistil a nebylo mu trapně.Vážně jsem to teda nepochopila.... Na výletě bylo i jedno měsíční miminko, ale i tohle miminko bylo, stejně jako všechny děti, které jsme kdy potkali, větší než Karla. Už mi to začalo vrtat hlavou. Říkala jsem si sice, že kdyby byla hladová, byla by mrzutá a plakala by, ale ona byla celou dobu v pohodě. Teď už mi to nedalo a šla jsem k doktorovi. Tam se po zvážení ukázalo, že je podvyživená, dokonce že má jen o 300 gramů víc, než když se narodila.Řekli mi, že mám v noci chytit její moč a přijít ráno a budeme to řešit. Tak jsem ve tři v noci u ní seděla se zkumavkou, která měla v průměru asi 0,5 cm a čekala jsem, až začne čůrat. Začala samozřejmě, když jsem se koukla jinam, takže jsem chytila asi 5 mililitrů. Ale řekla jsem si, že na to kašlu a šla jsem spát. Ráno u doktora jí zvážili, pak jsem nakojila, zase ji zvážili a ukázalo se, že místo 90 ml, které má pít, bylo v mých prsech jen třicet. Tak jsem dostala instrukce ohledně nákupu sušené stravy, cestou domů jsem se stavila v lékárně a myslím, že teď už bude všechno v pořádku. Když jsem tuto skutečnost sdělila bezstarostně několika lidem ( jako tragedie mi to totiž nepřišlo, hlavně když dítě nebude hladové ), přišlo mi, že se zděsili do morku kostí a zasypali mě radami, jak kojení nastartovat. Takže teď už se teda blbě cejtim.Najednou mám pocit, že bych se měla omlouvat za to, že nemám mlíko. Nebo spíš za to, že jsem si z toho nic nedělala? Přijde mi, že tahle společnost má kojení jako modlu. Já vím, že je to pro dítě lepší, ale snad nejsem horší matka jen proto, že se moje tělo vrací k normálu, na který je zvyklé? Že na tom vidím i klady typu že můžu na několik hodin odejít, aniž bych ji vzala s sebou? A že budu moci občas spát celou noc, teda když Petr vstane a dá jí flašku?Ach jo.
1.04.2009
Sputnik na zahradě
Tak nám další týden utekl a musím říct, že si ho pamatuju celkem matně. Zkusím to sem nějak vtělit, ale třeba úterý si už nepamatuju vůbec. Ve středu jsme měli v Dejvicích jednání s jednou developerskou firmou kvůli našemu domu. Jak jsem už psala, jiná firma ho měla kvůli opravě v držení přes dva roky, ale nic na něm neudělali. Navíc měli po celou dobu také náš pozemek, který nám nakonec po tahanicích proplatili, ale ty peníze nestačí ani na opravu domu, ani na koupi bytu. Protože ale musíme už bydlet, bereme si hypotéku a kupujeme byt. Tudíž na opravu domu už absolutně nemáme a musíme ho prodat. Ten původní developer ale prodal celý projekt, který se má stavet na naší, teď již prodané zahradě, jiné firmě a při té příležitosti jim nalhal, že my si ten svůj dům opravíme a budeme tam bydlet a tak podobně.Když jsme se teď sešli s tou novou firmou a řekli jim, jaká je pravda, tak dost koukali. Je to celý hrozně složitý a těším se, až to bude vyřešené. Protože jsme měli před tím trochu času, šli jsme se projít nahoru na Babu. Jsou tam nádherné funkcionalistické vily a to je něco pro nás, to máme oba s Petrem rádi.Taky je tam nádherná vyhlídka. V jedné zahradě jsem ke svému překvapení objevila tohle: Znáte to někdo? To je ta prolejzačka Sputnik, která byla ve Stromovce. Jako malá jsme si tam hrála. Teď už byla léta zavřená, protože byla ve špatném stavu, ale je to unikát a psali o ní i v Reflexu. Jak se dostala sem na zahradu? Nebo snad byly dvě? Ukradl jí někdo, nebo naopak zachránil? Je to záhada. Ve čtvrtek jsme koupili Kájince kočárek za kolo. Museli jsme pro něj až do Komořan, ale je to teda něco. Kromě úpravy za kolo se dá ještě přestavět a jezdit s ním do terénů a na tůry, tak už se těšíme. Jen ho neměli na skladě,ale přišel nám poštou hned v pátek.Z Komořan jsme jeli na Zličín do Ikea, což byla kardinální chyba, protože tam zrovna byla akce ,,masové kuličky za korunu" a tím pádem asi milion lidí. Prchali jsme od tamtud zvýšenou rychlostí. Na oběd jsme šli do Burger Kingu, abychom zjistili, zda se nějak liší od McD. Neliší. Složili jsme strašlivou přísahu, že pokud to nebude otázka života a smrti, tak Kájinka již do žádného obchodního centra nevstoupí.Zatím naštěstí nevnímá, ale je to opravdu něco strašného. Nechci, aby skončila jako ty ubohé děti, které v Letňanech okukují umělé lední medvědy, místo aby je rodiče vzali na živé do zoo. V pátek jsem tuším byla doma a montovala jsem náš nový kočár. Když byl složený, zabral nám asi třetinu našeho dvacetiosmimetrového bytu a museli jsme ho celý večer přelejzat. Pak jsem si vyrazila na hřbitov, kde jsme měla sraz s tátou. Leží tam kromě jiných můj brácha, tak jsme mu zapálili svíčku, trošku se pak prošli a já jsem líčila peripetie se svým domem.  S sobotu jsem jela k babičce, kam také dorazili naši kamarádi z Radějova. Je to dlouhá historie. Někdy tuším na začátku šedesátých let hledali děda s babičkou, kam by mohli jezdit s dětmi ( mým tátou a tetou ) na prázdniny. Dozvěděli se o jednom statku u Manětína a léta tam jezdili a když měl táta nás, tak jsme tam jezdili taky. Bylo to naprosto úžasný, protože to bylo mimo civilizaci v hlubokých lesích, chalupa z 18.století, bez proudu a vody. Byl tam hospdář pan Kroupa, měl ovce, koně, krůty a jezdil na pole se žebřiňákem. Bylo to tam skoro jako před 150 lety, jen měl traktor a televizi připojenou na autobaterii.My jsme měli pro sebe jednu chalupu, kde byla kamna a postele, prostě stejné jako kdysi. Byli to nejkrásnější prázdniny, jaké může dítě mít. Táta si hrál s dětmi Kroupových a my jsme si pak hráli s jejich vnukem. Takže je beru jako rodinu.Přijeli se tady v sobotu podívat na Kájinku a taky na babičku a na mě.
Byli jsme se loni v létě s Petrem a s mojí tetou na Radějově podívat a je tam pořád nádherně, i když jsou Kroupovi dávno po smrti a jejich dcera musela statek prodat ( zřejmě bohužel narazila na podobného vykuka jako já s naší zahradou ) a nechala si jen jednu chalupu, která ale potřebuje gerální opravu. Hned jak vyhraju v loterii, kupuju to tam a stěhuju se. Večer jsme jeli s Kájinkou na Petrem na chalupu.Petr tam pro nás vlastníma rukama vybudoval z půdy pokoj, což je jeden z největších důkazů lásky, jaký si umím představit. Teď to tam ještě dolaďuje, ale je to paráda a už se těším, jak tam v létě budeme. V neděli jsem gruntovala jakožto správnej pražák na chalupě naše auto a pak jsme šli s novým kočárkem a s tátou Ivanem na procházku a na návštěvu k tetě, aby viděla nový přírůstek do rodiny. Myslím, že jméno Karla jsme vybrali dobře, protože Karla byla Petrova prababička, Karel byl jeho prastrejda, který už umřel, syn toho prastrejdy byl taky Karel, pak byl Karel můj děda a taky můj brácha. Takže se to hodí do obou rodin. V pondělí byla u nás na navštěvě Petrova kamarádka, která byla náhodou se mnou v porodnici ( takže je to už i moje kamarádka, protože jsme prošli společným utrpením protivných sester a hnusného jídla ). Má o den starší holčičku, která, když se narodila, měla o pů kila míň něž Karla. Teď po dvou měsících má asi o půl kila víc a vypadá jako malý budha. Pořád pomlaskávala, že chce papat, když jí Eva dala k prsu, tak sála jako vysavač, až se z toho poblinkala. Byla děsně roztomilá. Doufám, že není Kájinka podvyživená, vypadala vedle ní jako chudáček. Odpoledne jsme si musela udělat výlet na Vinohrady, protože jsem dostala předvolání kvůli překročení rychlosti. Měla jsem s sebou Kájinku, aby vzbuzovala soucit, ale policajti jsou holt tvrďáci. Šla jsem tam s tím, že vše přiznám a nebudu dělat oštrukce, jenže se mi nejdřív dostalo poučení, že můžu mlčet, kdybych poškodila osobu blízkou, třeba bratra, manžela atd. Tak jsem mlčela.Doufám, že teď z toho budu mít malér já.... V úterý jsme měli menší mateřskou školku u Marušky Tošnarové. Maruška má holčičku 5 měsíců, já 2 měcíce a Dufina tuším 14 měsíců. Tak jsem si vyměňovali zkušenosti a Věrka a Jirka Jakubec, toho času bezdětní to museli poslouchat.Jsem ráda, že se stěhuju a budu snad moci holky vídat častěji, bylo to moc fajn. Odpoledne k nám dorazila švegruše Hanča a přivezla náušnice, takže už se nemám na co vymlouvat a budu muset Karličce píchnout její dokonalá ouška. Ale pošlu tam Petra! Večer jsem ještě jeli k Luu, Péťa se jí kouknul na myčku, protože se s ní něco záhadně stalo. Ale snad to rozchodil. Pak jsem se bavili o zařízení našeho bytu, protože Luu se v tom nejen vyzná, ale i ji to baví. Obávám se, že jsem Petrovu původní představu poněkud upravili. Ke konci už jen seděl a mlčel.... Dneska jsem měla mít sraz s Honzou Kozákem, ale musela jsem to zrušit stejně jako návštěvu doktora. Nyní bude následovat líčení proč, takže komu se dělalo špatně při mém popisu porodu a dalších intimností, tak radši přestaňte číst. Dostala jsem totiž první poporodní menstruaci. Takže zásada, že dokud žena kojí, má od toho pokoj, platí jak u koho.Dočetla jsem se, že po porodu může být poněkud silnělší, ale o takových vodopádech tam nic nebylo.S krví jsem asi taky ztratila železo a jsem tím pádem pořád unavená. Ve spojení s letním časem a nočním kojením je to něco naprosto vražedného.Dneska jsem (samozřejmě s kojícími pauzami ) ležela do jedenácti, ale klidně si hned můžu zase lehnout znova. Rozhodně dneska nevytáhnu paty z bytu, kdo ví, jestli dojde vůbec na učesání.Minulý týden jsem myslela, že už nemůžu být unavenější, ale vida že to jde. Když už jsem u toho a slabší povahy odpadly, napíšu ještě něco o poporodním sexu. Co se týče psychické stránky, která je pro mě jako pro ženu moc důležitá, musím říct, že je to pro mě lepší než před tím, protože když vidím, jaký je Petr skvělý táta a jak se o nás stará, mám k němu úplně jiný vztah. Jsme prostě teď víc spojení, ať se stane cokoliv, máme spolu dítě a to nám nikdo nemůže odpárat.Takže po téhle stránce je to pro mě tak nějak krásnější. Co se týče fyzična, tak pocitově je to jiný. Ani lepší, ani horší, prostě jiný. Je to dost zvláštní, protože jsem byla na něci zvyklá a teď se to najednou změnilo a musím teprve zjistit, co to pro mě znamená. Takže v celkovém hodnocení poporodního sexu dávám + .
|
