23.10.2011
Jak se narodil Jirka - 2.pokračování
Musím trochu odbočit a popsat, jak to u nás doma vypadá. Měla jsem obavy, jak to tu budu se dvěma dětmi zvládat, ale nakonec u nás panuje úplná pohoda, protože obě děti jsou od začátku hodné.Karlička bere přítomnost dalšího dítěte dobře, jen první týden se trochu vztekala, ale neobracela to nikdy proti němu, ale bylo idět, že je naštvaná na mě. Ptala jsem jsem se jí, jestli se na mě zlobí kvůli Jirkovi, a ona řekla, že jo. Ale brzy se to upravilo a teď mi pomáhá, dává Jirkovi dudlíka, když pláče, a nosí mu hračky.Každou chvíli najdu u něj v postýlce sanitku nebo knížku,chodí mu dávat pusinky a říká mu: ,, Mijuju tě!.''
Jirka je taky od začátku moc hodný. Částečně je to proto, že mi v porodnici řekli, at´ mu koupím kapky na bolení bříška. Tím jsme se vyhnuli stresu z prořvaných nocí, který jsme měli s Kájou.Taky noční vstávání je v pohodě.Teď, když tohle píšu, je mu šest týdnů a obvykle ho nakojm kolem deváté, on pak spí až do tří nebo do čtyř a pak se kojí až ráno.Navíc Péťa se ohromně stará, večer ukládá Káju a ráno skoro pokaždé vstane brzo, vezme si děti a nechá mě vyspat, než musí jít do práce.
Moje tělesná soustava se také zotavila mnohem rychleji než minule, takže jsem brzy mohla normálně fungovat, což podstatně přispělo k celkové pohodě.
Když Jiříka zkontrolovali ( a on je stihl počůrat ), tak mi ho dali a byl strašně krásně ošklivej. Mezi tím se doktoři chystali na šití. Nabídli mi, že mi dají celkovou anestezii, ale já jsem nechtěla, protože bych se musela hned zase s Jirkou rozloučit. Tak mě umrtvili lokálně, Jirku si vzal Péťa a opět začalo asi třičtvrtě hodinové šití.Občas to trochu bolelo, tak přidávali anestezii, ale celkem se to dalo vydržet, navíc jsem byla ještě plná adrenalinu. Hned po šití mi dali léky na bolest, takže to na rozdíl od minulého porodu nepřišlo vůbec k sobě, což byla paráda a jsem za to nesmírně vděčná. Též jsem velice vděčná, že jsem z toho porodu vlastně nic neviděla, protože jsem si nedohlédla mezi nohy. Takže z naší rodiny to viděl jen Petr a ten se s tím snad nějak vyrovnal, ale občas trousí poznámky, že to byl masakr a podobně.
Po šití mi dali Jirku a zkoušela jsem si ho přiložit k prsu.Potom ho odnesli, protože se napil již ne moc čerstvé plodové vody a chtěli ho zkontrolovat.Mě upravili porodní křeslo do podoby lůžka, dali mi peřinu a mohla jsem odpočívat.Taky jsem se měla zkusit vyčůrat, ale nejdřív to nešlo a místo toho mi náhodou začala téct kanyla.Petr mi řekl: ,,Vidíš, pan doktor tě asi špatně sešil a od teď budeš čůrat rukou!“Taky se na nás a ahlavně na Jirku přišla podívat Hanča, která pracuje v podolí na hematologii a tak se mohla vetřít na porodní sál.
Petr už byl chudák hrozně hladový a vyčerpaný, protože poslední jídlo, které jsme měli, byla snídaně, a už byly tři hodiny, tak jsem se dohodli, že až mě převezou na pokoj, tak půjde domů. Když jsme byli o samotě, tak mě obdaroval, doslala jsem perlové náušnice, tvořící komplet s náhrdelníkem, který jsem dostala k narozeninám.Jsou moc krásné a mám velkou radost.
Nakonec pro mě přišli někdy v půl páté a odvezli mě na jezdící posteli přes celé Podolí. Před pokojem jsem ale dokázala slézt a dojít sama do postele, což bylo super, protože minule to absolutně nešlo.Sestra mi ukázala, kde jsou záchody, vysvětlila mi co a jak, řekla, ať nikam sama nechodím a odpočívám a pak se na mě chodila koukat. Péťu jsem odeslala domů, pospávala jsem, psala jsem kamarádům a těšila se na Jirku.
Jirku mi donesli někdy v osm a dětská sestra mi vysvětlila, jak ho mám přikládat k prsu a ukázala mi ,, fotbalovou“ polohu. Ale na noc si ho zase odnesli, což mi bylo sice líto, ale nebránila jsem se, protože jsem byla strašně unavená a říkala jsem si, že se musím dát do pořádku, abych měla sílu na další dny. V deset jsem dostala léky na bolest a prášek na spaní a padla jsem jak podťatá.
Další sen začala klasická porodniční rutina, teploměry, vizity atd. Jirku mi vrátili, ale říkali, že celou noc kvůli té zkažené plodové vodě zvracel. Zase jsem se učila přebalovat a zkoušela jsem kojit. Já osobně jsem se cítila dobře a šití mě vůbec nebolelo, takže od toho prvního večera jsem už nepotřebovala léky na bolest. Naordinovali mi ale tekutou stravu, což byl hrozný blaf. Sladká verze ještě šla, to bylo něco jako sladké piškoty rozmixované v mlíce, ale slaná verze, šunka a žervé v mlíce, to bylo naprosto strašný a měla jsem pořád ukrutný hlad.
Byla jsem nejdřív pokoji sama, ale v poledne mě přestěhovali. Je to vždycky divné, když se octnete s úplně cizím člověkem a musíte s ním sdílet celkem malý prostor – zvlášť v porodnici, kde si máte pořád větrat prsa a podobně.Naštěstí mě dali na dvoulůžák, což bylo štěstí, protože jinak tam byli i čtyřlůžáky a tak se člověk asi vůbec nevyspí, protože vyždycky aspoń jedno dítě řve.
Pokoj byl daleko od záchodů a sprch, ale to nevadilo, protože v Podolí to dělají tak, že když jdete do sprchy, dáte dítě do sesterny. Tak odpadl stres, že zatím co se sprchuju, dítě v pokoji řve jak na lesy.Sestry byly moc milé, nikdy se žádná netvářila nepříjemně a vždycky vypadaly, že mají radost, že si můžou Jiříka pohlídat.
Odpoledne přišel Péťa a přivedl s sebou tátu a Káju. Kája byla úžasná, byla strašně nadšená z miminka a chtěla ho chovat a hladit. Když jsem Jirku přebalovala, tak ji Petr podržel, aby se na něj mohla podívat, Jirka na ni otočil hlau a chytil ji za ruku, bylo to úžasný a my jsme se pořád dojímali.
Pokračování, které jsme psala 22.října:
Protože se Jirka narodil v pondělí, říkala jsem si, že si nás nechají v porodnici tak do soboty ( vzhledem k tomu, že s Kájou jsme byly v porodnici týden ). Malovala jsem si, jak pro nás Péťa s Kájou hezky v klidu přijedou a jak pojedeme slavnostně domů. Nicméně v pátek ráno strčila sestra hlavu do dveří a radostně mi oznámila, že jsme propuštěni. A co teď.Volala jsem Petrovi, ten byl samozřejmě celý den v práci, sám na pobočce na Zbraslavi a k tomu ještě den před tím zapíjel Jirku. Tak musel čekat, že ho přijede Eva Havlíková přes celou Prahu vystřídat. Pak musel jet na Barrandov pro Káju a pak teprve pro nás. Když dorazili, byla už asi jedna hodina. Kája měla velkou radost, že si může bráchu vzít konečně domů a nesla ho s Pét´ou v autosedačce celou cestu až k autu.Hanča si odskočila z laborky a slavnostně nás nafotila. Pak jsme slavnostně nasedli a Petr mi oznámil:,, Nelekni se, ale auto nějak divně jede a svítí žlutá kontrolka!“ Nastartoval, auto začalo blafat jen na tři válce a vyrazili jsme k domovu.
Od porodnice v Podolí k nám domů je to 6,9 km a mě jímal děs, že my s Kájou a novorozencem zůstaneme někde po cestě viset, nejlíp na Barrandovském mostě v Myší díře. Když jsme tamtudy úspěšně projeli, trochu se mi ulevilo, ale v kopci na Barrandov Petr pronesl památnou větu: ,, Tak ta kontrolka už nesvítí, ale bliká!“, která u mě vyvolala záchvat hysterie. Při představě, jak zůstaneme stát na té čtyřproudové silnici a vyndaváme děti jsem ho donutila zastavit na nepoužívané autobusové zastávce a zavolat dědovi, aby pro nás přijel. Než dorazil, stihla jsem rodinu několikrát seřvat. Pak jsme přeložili děti a věci, děda mě s nima odvezl domů, tak mě vyklopil a odjel pro Petra a do servisu.
Najednou stála v předsíni, sama doma s dvěma dětmi, věci v taškách a lednice prázdná.Kája byla lae hrozně roztomilá a se slovy ,, Pučit hračky?“ hodila Jirkovi na hlavu knížku a kostky.Nakonec jsem to nějak s nima zvládla, i když jsem si to představovala původně jinak.
Od té doby se Jirka jeví jako nejhodnější miminko na světě. Skoro vůbec neřve, v noci se nají a zase spí. Původně jsem kojila po třech hodinách, ale šla jsem si k tomu vždycky pustit kus nějakého filmu, takže to bylo pro mě příjemné i v noci. První týden byl Péťa s námi doma, ale byla to taková pohodička, že jsme už první týden jezdili po výletech.
Musím říct, že si druhé dítě od začátku užívám. Já jsem už zkušenější a Jirka je extrémě hodný.Zdá se mi, že do našich životů vplynul úplně přirozeně.Dvě děti mají navíc tu výhodu, že když mě jedno naštve, tak mě druhé rozveselí.Celkem se mi i daří dát je přes den spát zároveň, takže si můžu i sem tam zdřímnout.Jen mi bohužel s koncem šestinedělí skončilo i mléko. Myslela jsem tentokrát, že budu kojit aspoň do půl roku, protože mě to v Podolí pořádně naučili a neměla jsem s tím problém, ale moje tělo rozhodlo jinak a ani homeopatika, ani černé pivo, nic nepomohlo.V důsledku toho, že je Jirka na Sunaru, tak je nejen nejhodnější, ale i největší miminko na světě........
17.06.2011
Jak se narodil Jirka - pokračování
Naše porodní asistentka paní Zděnková byla moc příjemná a byla s ní sranda, takže atmosféra panovala pozitivní.Jelikož jsem ještě předem dala souhlas, že se mého porodu můžou účastnit studenti, obsluhovala mě též milá studentka. Jinak na sál nikdo až do konce nechodil a měli jsme soukromí, čehož jsem si po průchoďáku v Brandýse dost cenila.Chodila jsem po pokoji a když přišly kontrakce, v duchu jsem si zpívala Cheek to cheek a houpala se do rytmu. CD přehrávač, který tam byl k dispozici, jsem neužila, protože mě zvuky hrozně rušily. I chudák Péťa musel vždycky zmlknout.Nějakou dobu jsem byla taky ve sprše a čas celkem rychle ubíhal.
Nevím kdy přesně, řekla bych že tak po dvou hodinách ( čili kolem poledne ), mi propíchli plodové obaly a pak to šlo ještě rychleji a taky to víc bolelo. To už jsem seděla na křesle a mezi kontrakcemi jsem podřimovala. Skutečně je to pravda, dokonce se mi zdály sny a když to na mě přišlo, vzbudilo mě to. Pak jsem odříkavala v duchu buddhistickou mantru ,,Karmapa čeno.“ Buď to vážně funguje, nebo mi to aspoň odvedlo myšlenky od bolesti, ale měla jsem pocit, že mi to pomáhá.
Pak už se mi chtělo hrozně tlačit, ale asistentka mi řekla, že je Jirka ještě moc vysoko. Přemlouvala mě, ať změním polohu, ale pokaždé to strašně moc bolelo, tak jsem to odmítala. Ona říkala, že to nevadí a povzbuzovala mě. Nakonec mě přece jen otočili na bok a pak to bolelo tak děsně, že jsem myslela, že mi útrobami jezdí popeláři. Ale trvalo to jen krátce, položili mě zpátky a mohla jsem konečně tlačit. Jenže jsem ho stejně nevytlačila, takže zavolali pana doktora Bubna, ke kterému jsem náhodou chodila i do poradny ( a byl vždy příjemný a profesionální, tak jsem byla ráda, že má zrovna službu ). Začalo zase hemžení, přiběhlo několik dalších lidí, Petr dostal na starost kyslíkovou masku, pak se čekalo na kontrakci, přišla a já jsem tlačila, zase to nestačilo, pak další kontrakce a někdo volal: ,, Ještě jednou zatlačte a už to bude!“ a pak něco velkého prolezlo mnohem menším otvorem a Jirka byl na světě.
Ten první pohled nikdy nezapomenu. Myslím, že až budu umírat, tak budu mít před očima Káju a Jirku, jak jsem je poprvé uviděla, ty dva ošklivý, bezmocný a krásný uzlíčky. Doufám, že si ve chvíli svojí smrti budu moct říct, že jsem z nich vychovali statečný a slušný lidi, kteří si našli ve světě svoje místo a jsou šťastní.
Protože jsem se teď dojala, budu pokračovat zase příště.
8.06.2011
Jak se narodil Jirka
Jiříček se narodil 9.5.2011 ve 13.01, měl 3,86 kila a 53 cm.
Bylo to úžasné, tento druhý porod vnímám díky personálu porodnice v Podolí úplně jinak. Ale vezmu to od začátku.
Jak jsem psala minule, byla jsem už celkem otrávená, protože jsem měla obří břicho a už mi to bylo nepohodné.V sobotu 7.5. jsem byla ještě na kontrole a prý nic. Bylo krásné počasí, tak jsme šli potom s Péťou a s Kájou na Vyšehrad na procházku.V neděli jsme jeli do Roztok, kde byla na zámku přehlídka veteránů. Byli tam pěkné kousky, ale Péťa si to bohužel moc neužil, protože Kája hrozně zlobila. Veteráni ji zatím moc nezajímají.
Večer jsem doma žehrala, že už toho mám dost a že by mohl Jirka laskavě vypadnout.Pak jsem si šla lehnout a v půl třetí jako když do mě bací, byla jsem vzhůru a věděla jsem, že se něco děje.Vstala jsem a zjistila jsem, že mám stahy po deseti minutách, tak jsem si řekla, že nebudu plašit a tak jsem v obýváku vždy 9 minut pospávala a jednu minutu chodila.Po šesté to začalo být častější. Před sedmou vstal Péťa, jestli už opravdu rodíme. Řekla jsem, že asi ano, ale ať je v klidu, že se osprchuju,a až se nasnídáme, odvezeme Káju k dědovi.Petr na mě koukal nedůvěřivě, protože jsem byla úplně v pohodě a prý jsem moc nevypadala, že rodím.
V osm jsme byli hotovi a volali jsme dědovi:,, Rodíme, vezeme ti Káju.“ Děda na to: ,, Ale já nejsem doma, jsem na chalupě!“ A sakra. Tak voláme švagrovou, že k ní dáme Káju do práce. A ona nebere mobil. A sakra!!
Tak jsme zůstali, oblečení a připravení, sedět u stolu. Z toho leknutí mi dokonce kontrakce ustaly. Petr pořád, jestli tedy rodím, a já na to: ,, Já nevím, teď to přestalo!“Mezi tím jsme sehnali švagrovou přes pevnou linku: ,, Jé, já mám mobil v kabelce.“, a děda volal, že už jede.Šli jsme tedy čekat před dům.Děda pořád nikde. Petr mu volal, zatímco já jsem stepováním rozháněla bolesti. ,,Už jsem u odbočky na Barrandov!“Ale pořád nic. Nakonec se děda přiřítil rychlostí 150 km/h, my mohli sednout do auta a za deset minut jsme byli v porodnici.
V Podolí před vchodem nebylo místo, tak jsme šli z horního parkoviště ( které je na úrovni 4. patra, kde jsou porodní sály, ale není tam vchod ) po venkovních schodech dolů do přízemí a pak zase výtahem do 4. patra.Tam jsem zazvonila a do interkomu řekla, že asi rodím. Vzali mě dovnitř, udělali monitor, prohlédli mě a řekli, že jsem oteřená na 4 cm a ať přijde Petr s taškou . Mě odvedli na porodní sál, což byl hezký pokoj s koupelnou, kam bych klidně jela na romantický víkend. Chyběla jen dvoupostel.Přišla porodní asistentka, představili jsme se a já jsem se ubytovala. Za chvíli přišel Petr a mohli jsme začít rodit.
Pokračování příště.
6.05.2011
Pořád nic II.
Začíná to být poněkud trapné, ale stále nerodím. Termín porodu prošel kolem a Jirka si ho ani nevšiml. 3.5. jsem byla na kontrole a prý se nic nechystá. Na další jdu zase zítra.Jsem z toho otrávená. Kdybych to byla věděla,tak jsem se přihlásila na ty závody fiatů, které byly 30.4.Třeba dnes zapůsobí zákon schválnosti, protože v podolí mají plno a nepřijímají. Ale to bych už tedy zase radši počkala.
Má to aspoń tu výhodu, že jsem mohla v klidu oslavit své třicáté narozeniny.Péťa si vzal v úterý volno, doprovodil mě na kontrolu do porodnice a pak jsme jeli na Újezd do thajské restaurace Noi, kde jsem si dala jejich vynikající rýžové nudle s krevetami.Péťa mi předal svůj dar, řetízek s perlovým přívěskem, nádherný. Udělal mi velkou radost.Pak jsme jeli koupit další dárek, na který se mi složila rodina – koloběžku. Vybrala jsem si na netu Yedoo City, tak jsme si ji šli prohlédnou na živo a nakonec jsme si ji hend odvezli. Bohužel na ni ale nemůžu teď jezdit, tak jezdí Péťa s Kájou a já se na ně závistivě koukám.Kája totiž brzy dostane odrážedlo a já jsem si vymyslela, že kdo s ní půjde potom ven, tak si vezme tu kolobrndu, aby ji nemusel pronásledovat pěšky.Samozřejmě pokud půjdu jen já s kočárkem, tak má kája holt smůlu a musí si vzít nějaký pomalejší stroj, třeba tříkolku. Tak uvidíme, jak tento plán bude fungovat.Kája se zatím evidentně holdá vozit na mé koloběžce.
S koloběžkou jsme dorazili k Lamatům, kde byla Kája a čekal na mě dort a gratulace. Večer pak ještě dorazil můj táta a obdaroval mě parfémem. Takže jsem byla spokojená na nejvyšší míru a říkala jsem si, že když jsem tak dobře naložená, klidně bych rodila. Ale Jirkovi to bylo jedno.
1.05.2011
Pořád nic
Tak jsem si myslela, že druhé dítě určitě porodím dřív než 2. května, kdy mám termín porodu. Ale asi nic.Celý poslední týden, jak se mění počasí, mě bolí břicho, ale nakonec to vždycky přejde. Včera večer se blížila bouřka, a čím byla blíž, tím víc mě bolelo. Ale jak se začala bouřka vzdalovat, tak zase bolest přestávala. Už se ani nevzrušuju, jen si vždycky říkám: ,,Tak na to ti už, tělo moje, neskočím!"
Jsme teď o víkendu s Kájou samy doma, ale včera odpoledne jsme byly pozvané na čarodějnice, tak si Kája užila ohýnku.Ale večer jsme jeli zase domů, přece jen chci mít teď svůj klid. Kája má ale bohužel hroznou pylovou alergii.Hrozně mě to štve, protože jsme byli už na podzim na alergologii, ale ta doktorka je asi úplně pitomá, řekla mi, že je Kája moc malá a teď na jaře mi akorát napsala kapky. Když jsem to probírala s jinýma matkama, tak jsem zjistila, co všechno s náma mohla dělat, aby nám pomohla a o čem jsem já nevěděla. Takže teď kvůli mojí nevědomosti a její blbosti Kája trpí.Asi jí zítra zavolám, a řeknu jí, co si o ní myslím.
Péťa ještě dodělává chalupu, ale měl by to být poslední víkend. Už tu odmítám být sama. Kája byla včera protivná, jak jí nebylo dobře, a když konečně večer usnula a já si mohla taky lehnout, tak dostal Jirka v břiše asi škytavku a pořád sebou škubal, takže jsem nemohla spát a byla jsem už vzteklá.Kája naštěstí ráno přišla až v sedm a ještě se nechala uchlácholit, když jsem jí půjčila korále, tak jsem nakonec mohla ležet do půl osmý, což je luxus.No a brzy to bude ještě mnohem horší!
12.04.2011
Co je u nás nového a proč nepíšu blog
Už se nám to blíží a mě začíná definitivně docházet, že mě čeká další životní změna. Jak to u nás teď vypadá: mám už obří pupek a VŮBEC do ničeho se nevejdu.Jinak se cítím dobře, jen do kopce funím a jsem zase unavená. 12.4. jdu poprvé do poradny v porodnici, tak jsem na ně zvědavá a hlavně se tam netěším, čekám hlavně boj s porodnickou mašinerií.
Celé měsíce od začátku roku se u nás nesou v duchu budování chalupy, protože jsme konečně dostali možnost připojit se k vodovodu. Jenže na chalupě nebyla koupelna, takže nejde jen o připojení, ale i o přebudování domu. Péťa tam tráví každý víkend už od prosince, protože samozřejmě nemáme na to, abychom si někoho najali, takže to dělá sám za pomoci hodných kamarádů ( jeho nejlepší kamarádi jsou náhodou instalatér a elektrikář ). Jejich manželky jsou tak laskavé, že jim dovolí, aby u nás ve svém volnu pracovali, čehož si velice cením, neboť mě už ty víkendy bez manžela lezou silně krkem.Najdu si sice vždycky program, jdeme někam s kamarádkami ( naštěstí mají Káju rády ), nebo přijde někdo k nám, takže nestrádám, ale náš rodinný život se smrsknul na absolutní minimum.Péťa se snaží, aby vše dodělal do porodu, nicméně teď už je celkem jisté, že se to nestihne.
Nám se snaží vynahradit, že tu není, takže si vzal několikrát volno a byli jsme s Kájou v bazénu a na výletě. Též mi obětoval víkend 4. až 6.3. a jeli jsme spolu do Lázní Bohdaneč, což bylo absolutně super a hrozně jsem si to užila.Vždyť jsme od našeho víkendu ve Znojmě na podzim 2009 nikde nebyli ( jen jednou přes noc v Brně ). I když jsme byli v Bohdanči jen dva dny, pořádně jsem si tam odpočinula. Sice jsem jakožto těhotná mohla jen na masáž obličeje, do bazénu a do solné jeskyně, ale ještě jsem se k tomu pořádně vyspala. A Péťa si užíval saunu, whirpool a masáže, což po práci na chalupě dost potřeboval. Doporučuju všem, v Bohdanči jsme našli skvělé služby za dobrou cenu a těším se, že se tam časem znovu podívám a využiju více z jejich programu.
No to už je ale pár týdnů zpátky a já jsem dávno zase ve svém stereotypu. Aspoň už je jaro a je to hned veselejší. Nejhorší to bylo v lednu, kdy jsme byly s Kájou střídavě nemocné a děda, který jinak ochotně hlídá, byl po operaci a bylo mu zle. Jak jsme byly s Kájou stále spolu, měly jsme už hroznou ponorku. Kája, zlobila, třiskala mě, vymýšlela neplechu a kńučela. Já jsem na ni neustále ječela. Když to Petr viděl, doporučil mi návštěvu psychiatra, takže jsem pak ječela i na něj. Nakonec jsem si řekla, že to tak dál nějde a začala jsem shánět placené hlídání.Dopadlo to tak, že Káju vzali do dětského koutku Anita (ve formě školky ), který je 1 minutu chůze od našeho domu. Poprvé tam byla 14 února na chvilku a nyní tam chodí jednou týdně na 4 hodiny + oběd. Obě jsme spokojené, Kája je mezi dětmi a já mám čas jít k doktorovi nebo něco doma udělat, a Kája si mě taky víc považuje. Učitelky jsou tam milé, nic není problém a Káju pokaždé chválí, jak je tam hodná.
Kromě školky ještě chodíme ve středu odpoledne na zpívání a cvičení do mateřského centra Barrandov a v pátek zase do dílny Montessori, takže Kája je celkem vytížená a už tolik nezlobí. Na druhou stranu tyto aktivity nyní již zmáhají mě, ale snažím se to nešidit a nevymlouvat se na těhotenství, protože nevím, jak to bude, až se Jirka narodí, tak ať si ještě Kája užije.
Musím ale Káju taky pochválit. Sice teď má období ,,moje, moje“, ale porovnáváním s ostatními dětmi jsem zjistila, že kolem těch dvou let je to normální. Jinak je ale moc šikovná a krásně mluví – vlastně už se normálně bavíme.Umí spoustu písniček, taky staví z lega, pomáhá mi při vaření ( třeba natírá štrůdl vajíčkem ) a chodí na nočník, takže plínku jí dávám jen spaní. A na nočník si sama dojde, utře se, nočnív vynese a ještě si sama umyje ruce, takže veliký pokrok a pro mě opět méně práce. Taky už jí příborem ( i když ne moc sofistikovaně ), pije z hrnku a spí ve velké posteli. Přechod do postele bez žbrdlin byl nakonec úplně bez problémů, nechodí v noci ani ve dne po bytě, jen začala dříve vstávat. Přijde vždycky k nám do ložnice a volá: ,, Jsem vyspinkanej! U u, šišíš? Vstávej!“ Nejdřív to začala dělat už v šest, tak jsme museli přehodnotit své životní tempo a chodit spát dřív, ale zjistila jsem, že to nakonec není tak špatné, protože mám dopoledne všecho hotovo a odpoledne můžeme být venku. Jak se posunul čas, tak nyní vstává v sedm, což se už dá vydržet.
Co se týče kulturního života, tak nemám o čem hovořit, protože jsem nebyla v divadle asi měsíc ( naposled v La Fabrice na Up end Down – skvělé a Bláznivém Petrříčkovi – též téměř skvělé ), a v kino jsem nenavštívila snad od ledna. Občas si něco stáhnu, naposled Potkáš muže svých snů ( o tom jsem si nejdřív myslela, že nic moc, ale vzhledem k tomu, že si na to vzpomenu skoro každý den, tak už jsem to přehodnotila ). Taky jsem viděla Imaginárium doktora Parnasse a z toho jsem byla unesená. Ale to je tak všechno. Na televizi nekoukám vůbec, protože tam podle mě nic není, a když dávají nějaký pořádný film, tak je to s dabingem, který jsem se naučila nesnášet.Na čtení moc času nemám, tak si stahuju audioknihy a poslouchám je, když Kája spí a já dělám domácí práce. Jak na to tak koukám, tak bych měla mít fůru času, když mám navíc teď i myčku. Tak proč vlastně nepíšu ten blog?
25.02.2011
Druhé těhotenství
Nedávno jsem v počítači objevila tento zápis:
29.8.2010
Sláva, sláva, jsem těhotná!
Už pár dní jsem se divila, proč mám tak divné břicho a proč mě bolí prsa, ale měla jsem to dostat, tak jsem to neřešila. Bylo mi ale divné, že mám tak hezkou pleť, a navíc jsem hrozně unavená. Tak jsem si 27.9. udělala test. Jenže byl negativní. Stejně mi to ale nedalo, tak jsem si koupila lepší, a na něm byly dvě čárky. Hned jsem radostně oznámila Karličce, že bude mít sourozence. Bylo jí to asi jedno, ale myslím, že až jí to dojde = až přineseme sourozence domů, radost mít nebude.
Večer jsem dala test do hezké krabičky a když přišel z práce domů, sedli jsme si i s Karličkou v ložnici na postel, chvíli jsme si povídali a pak jsem mu krabičku předala. Když ji otevřel, nejdřív nechápal, pak mu to došlo a rozzářil se.
Večer, než jsem usnula, v tom posledním záblesku vědomí mi najednou to dítě řeklo, že je kluk. Tak jsem zvědavá, jestli to bude pravda.
Nechci zatím o svém těhotenství nikomu říkat, dokud to nebude potvrzené od doktora, ale hned jak se mi bude zdát, že je pravý čas, tak to zveřejním.Bohužel momentálně vypadám, že jsem jen tlustá, takže pokud jste si to o mě doteď mysleli, očekávám omluvu, ha ha.
Dnes
Od té doby už uplynulo šest měsíců a jsem zaplať pánbůh spokojeně ve třetím trimestru .Toto druhé těhotenství prožívám úplně jinak. S Karličkou nemám čas na to moc myslet a taky se nijak nešetřím, stejně Káju tahám a zvedám jako před tím. Mám štěstí, že jsem silná a nemám problémy, nevím, jak to řeší choulostivější ženy, protože Kája si rozhodně nedá vysvětlit, že bych na sebe měla brát nějaké ohledy .Takže si většinou uvědomím miminko v břiše až když jdu večer spát, a pak ho aspoň pozdravím. Teď už o sobě dává hodně vědět, kope a šťouchá mě ve dne v noci. Od 22.prosínce máme potvrzené, že to je skutečně kluk, takže moje předtucha se splnila. Je to náš Jirka a já se na něj moc těším,i když se také moc bojím, jak to všechno zvládnu. Ale to řeší asi každá maminka, která má už zaběhnutý režim s jedním dítětem a ted´ jen může čekat, až se jí to celé zhroutí. Na porod pro jistotu nemyslím vůbec, doufám, že to pak nějak dopadne a že se mi vybaví poučky, které jsem nastudovala před Kájou. Břicho mám už celkem velké a skoro do ničeho se nevejdu, snad ty dva příští měsíce rychle utečou. Jsem netrpělivý člověk, terý nesnáší čekání, nejradši bych už do toho skočila!
22.02.2011
Kája a Picard
Kdo mě zná, jistě už si položil otázku, kdy začnu Káju seznamovat se Star Trekem. Nuže, tato výchova již u nás začala.Nejdřív jsem sem tam něco stáhla, ale od té doby, co začala běžet Nová generace v TV,koukáme pořádně. A už to nese výsledky. Takže Kája zná Enterprise (,,Ententajs"), taky pozná Picarda, Rikera, ale nejradši má Worfa. Víc ji baví akční díly, hlavně když Enterprise dělá ,,vžum!"Když se odpoledne loudá na procházce, nechá se nalákat k návratu domů, protože ,,za chvíli bude Picard." Dnes jsem se přesvědčila, že Star Trek už v Káje zapustil kořeny, protože si při hraní zpívala popěvek ,,Entita udělala bác."Mám radost.
11.01.2011
Bobeček
Kája se koupala ve vaně a já jsem poklízela u ní v pokoji. Najednou mi došlo, že Kája brumlá něco, co obsahuje slovo bobeček. Šla jsem se tam podívat, ale ve vodě jsem nic plavat neviděla. Kája hlásí ,,Udělala bobeček.'' Koukám, pátrám a nakonec objevím čtyři tvrdé bobky pečlivě srovnané v misce na mýdlo, kam je Kája hezky z vany vyrovnala.Není to dítě pořádné?
8.01.2011
Karla a Karel ( Škréta )
Musím zachytit krásný den, který jsem si užila s Kájou. V poledne jsme se sešly, já, Kája a kamarádky Květa a Jana ve Valdštejnské jízdárně a šly jsme na výstavu o Karlu Škrétovi.Péťa teď totiž rekonstruuje chalupu a nebývá o víkendech doma, tak si musím udělat program, abychom se nenudily.Náš jediný hlídací děda šel pro změnu na operaci, takže Kája musí hezky se mnou. Ale myslím, že umění jí neuškodí.Měla jsem ale obavy, jak to Kája dnes zvládne. Minulý týden jsme byli i s Péťou na Modiglianim a Kája tam celkem zlobila.
Dnes byla ale úplně zlatá a velkoformátové barokní obrazy ji celkem zaujaly, nakonec jsme tam byly přes hodinu. Nejvíc se jí líbíl obraz nevěřícího Tomáše s Ježíšem, kdy Tomáš sahal Ježíšovi na rány. V Kájině jazyku ,,Pán šťourá do bebí, au au.“ K tomu jsme se vracely asi desetkrát.Pak se jí líbila socha anděla zápasícího s ďáblem, čili ,,andělíček a čert“.Po vánocích si mohla oživit čerstvé znalosti o Ježíškovi, Josefu a Marii, protože tam bylo mnoho obrazů tyto postavy obsahující.Sice jsem si nemohla prohlédnout úplně všechna díla, ale zase ta, která jsem viděla, jsem si prohlédla důkladně, takže jsem byla spokojená. Z výstavní síně jsme vyšli jen asi 15 minut před holkama, takže mé obavy, že Kája bude v sále řvát a budeme za chvíli odejít a někde bloumat, se naštěstí nepotvrdily. A těch 15 minut jsme strávily koukáním na pávy, kteří seděli hned za francouzskými dveřmi, takže jsem si je mohli důkladně prohlédnout.
Po výstavě jsem vyrazily ke Staromáku na oběd. Než jsem tam došli, Kája v kočárku usnula a probudila se, až když jsem dojídala. Byla hezky vyspinkaná, dala si taky něco k jídlu a pak měla dobrou náladu a ještě hodinu tam s námi vydržela v klidu sedět.Pak jsme doprovodily Janu do Palladia a s Květou jsme šly do Světozoru. Kája šlapala celou dobu pěšky. Ve Vodičkové nám okamžitě přijela nízká tramvaj, která jezdí jen jednou za hodinu, tak jsem se rozloučily s Květou, nastoupily a vezly jsme se až domů.Doma jsme byly skoro až v půl sedmé.
Tímto Káje děkuji, že byla celé odpoledne tak hodná, nechala mě, abych si prohlédla obrazy a popovídala s kamarádkami.Už se těším, až ještě trochu vyroste a budeme spolu chodit do divadla a do kina.
17.09.2010
Shrnutí srpna a září do dneška
To snad není možné, že jsem takhle dlouho nepřispěla na blog. Musím to hned napravit, ale žádná napínavá dobrodružství nečekejte. Za prvé jsem v počítači našla zápis z konce července, který jsem sem bůh ví proč nevložila. Učiním tak aspoň nyní: Právě sedíme poněkud bezvládně po generálce na druhé dítě. Mám na mysli hlídání třiapůlletého Ondry. Dva dny máme za sebou a dva dny nás ještě čekají. Musím říct, že je to docela v pohodě, jen Karlička dost žárlí a tak zlobí a vzteká se, a taky není ani minutu klid. Dneska se mi je naštěstí povedlo koordinovat, že usnuli oba ve stejnou dobu, a taky jsem tu s Péťou a ten uklidil po obědě a umyl nádobí, takže jsem si odpoledne mohla lehnout. Ale když jsou vzhůru, tak to frčí. Navíc Karlička vstávala v pět ráno, tak jsme ji nechali juchat po pokoji, ale ve tři čtvrtě na šest už to Péťa nevydržel a šel s ní dolů, tak jsem mohla ještě do půl osmé spát.Pak se jel Pé´ta projet na motorce a já jsem s šla s dětmi na procházku. Nalezli oba do našeho terénního kočáru a já jsem s nimi vysupěla nahoru na nádraží kouknout se na mašinku. Pokud bych to brala z rozumového hlediska, tak pořizovat si druhé dítě je opravdu hloupost. Ale kdybych se řídila rozumem, tak nemám ani Káju, že? Tak zatnout zuby a vydržet, za pár let, až budou vetší bude zase lehčí život. Aspoň tedy doufám, pokud to tak není, tak to nechci vědět. Musím říct, že kdybych tady bydlela natrvalo, tak se asi brzo zblázním, ale takhle přes léto je to v pohodě. Jen se trochu děsím, až Péťa začne chodit do práce, ten den od rána do večera, když jsem tu jen s Kájou, jsou opravdu dlouhý. Nechápu lidi, kteří se stěhují za Prahu do těch satelitních městeček. Já tu aspoň trochu znám lidi kolem, protože tu bydlela už Petrova prababička a tak tu nejsme cizí a můžu prohodit pár slov se sousedy a tak. Na druhou stranu se tu Káje moc líbí a to je důležitý. Zpět do dneška:Hlídání Ondry bylo opravdu fajn. Poslední den jsme ho vzali do vojenského muzea v Lešanech, ukázali jsme mu tanky a simulaci Ostravské operace se střílením a taky jsme mu koupili maskáčovou kšiltovku. Od té doby nás jeho máma proklíná, protože Ondra chce být vojákem a čepici odmítá odložit, ha ha. V srpnu jsme byli ještě 14 dní na chalupě a Péťa jezdil do práce. Taky mě navštívil Honza Kozák, kterého jsem před tím náhodou potkala v supermarketu u pokladny. Jeden víkend byla za mnou i Jana Steklá a dělala mi společnost, když byl Petr pryč. Udělaly jsme si výlet od nás pěšky do Týnce nad Sázavou a vlakem zpátky. Bylo to fajn, jen jsme se nečekaně nevešly s kočárem do nízkopodlažního vlaku, protože ten je sice nízký, ale uprostřed dveří má nesmyslné madlo.Projede jen skočár určité šíře. Matky z dvojčaty jsou zřejmě Českými drahami odsouzeny sedět doma. Nám naštěstí pomohl průvodčí a mé svaly a kočár jsme do vlaku nacpali. Druhý týden s námi na chalupě byla ještě Petrova babička, která moc hodná paní, až by ji člověk někdy něco udělal.Například se z dobroty srdce vydala sama s Kájou někam na procházku, aniž bych o tom já věděla, takže jsem asi půl hodiny trnula, kam tak najednou zmizely, a pak se objevily a babička mi dobromyslně hlásila, že Kája chtěla jít pořád dál a dál, a pak chtěla nosit, a že už ji neunese, protože je pro ni těžká..... ( Podotýkám, že babičce je přes 80 let, má asi 145 centimetrů a 40 kilo, a Kája má rok a půl a 10 kilo, takže je jasný, že nemůžou nikam jít jen samy dvě,ale babičku to vůbec nenapadne). No nic, na tvrdohlavost staří bych mohla lamentovat celé hodiny. To jsem zapomněla napsat důležitou věc: měli jsme vzácnou návštěvu ze Švédska, přijela sestřenka Kateřina s přítelem Niklasem a jeho synem Wiliamem (doufám, že to píšu správně). Půjčili jsme jim svůj byt, protože jsme stejně byli na chalupě, a oni se nám za to hezky odvděčili, pozvali nás do hospody a obdarovali nás věcnými dary. No snad se jim u nás líbilo. Při té příležitosti musím poznamenat, že jsou strašně fajn, ale musíme s nimi mluvit anglicky, protože pochopitekně česky umí jen setřenka. A my se vždycky s Petrem strašně stydíme. Začne to asi dvě hodiny před plánovaným setkáním, to si vždycky nadáváme, proč jsme se líp neučili a že jsme blbci, a skončí to asi pět minut po tom, co se sejdeme, protože jsou strašně milí a nám se to pak vždycky s nima líbí. Taky jsme se je styděli pozvat na chalupu, protože máme kadiboudu, tak jsme je nakonec pozvali jen na chviliku na návštěvu a ukázalo se samozřejmě, že naše obavy byly zbytečné. Já nevím, když už konečně nabydu nějakou dospěláckou sebejistotu, proboha. Zrovna ten den, kdy se byli u nás podívat na chalupě, jsme odjížděli na dva dny pod stan. Péťova rodina vždycky v létě jezdila s partou pod stan, no a jedno z těch dalších dětí, věku Péti, je Eva, se kterou jsem byla náhodou v porodnici, a od té doby se kamarádíme. Tak jsme se letos smluvili, že se tam všichni sejdeme. Je to v Jižních Čechách u Blatné. Bylo super, že jsme tam byli s Evou, Lukášem ( to je její manžel ) a s Adélkou ( Kájina sourozenkyně z porodnice ). Jinak byl věkový průměr osazenstva asi tak 70 let.Opravdu jsem takový tábor ještě neviděla. Na záchod se chodilo asi 10 minut lesem na kadiboudy starého typu. Umývárna bylo plechové koryto v potoce, případně přilehlý rybník. Naše kuchyň byla na stolku pod borovicí. Prostě tábořiště, které se nezměnilo asi několik desítek let. Tak na víkend dobrý, pro mě exotika.Program osazenstva: ráno pomalu vstát, dojít se umýt do koryta,udělat si snídani a povídat si o tom, co bude k obědu. Vaření oběda. Kafíčko, odpolední siesta. ( Nerušit, děti neřvat ). Svačina. Povídání o večeři. Večeře. Pak návštěva 3 km vzdálené hospody, slabší jedinci odvezeni auty, nebo táborák a vyprávění o starých časech. Po půlnoci vrávorání do stanů, zakopávání o spolunocežníky a hlasité hledání spacáku. Ideální, když vedle spí ve stanu pracně uspaná Kája. Kája první večer odmítla ve stanu spát a udyndala se až asi v deset. Všichni byli v hospodě a my mladí jsme si dělali táborák, což bylo fajn. Po půlnoci jsme zalehli, Kája Petra celou noc kopala a v pět se vzbudila, takže s ní musel jít na procházku, aby nerušila důchodce.Byl naštvanej a chtěl jet domů. Před tím jsme si ale udělali plánovaný výlet na sraz veteránů, tak se trochu rozveselil. Po návštěvě Strakonic a návratu se nechal nakonec přemluvit, že to ještě zkusíme a že budu s Kájou spát v autě. Tam jsem ji uspávala asi do půl desáté, pak jsem na to rezignovala, zavřela jsem ji tam a šla jsem pryč, i když za mnou smutně koukala okýnkem. Za pět minut spala a my si jetě stihli užít večer.Noc byla v pohodě a druhý den jsme se ještě koupali v rybníce, s Evou a spol byla sranda, tak to nakonec dobře dopadlo. Na konci prázdnin jsme ještě pobyla s Kájou, Luu Hrdou, s Hankou Kociánovou a s její dvouměsíční Janičkou v Nechanicích na haciendě Lucčiné matky. Bylo to fajn, když se my tři sejdeme, tak není o srandu nouze. Udělali jsme si též výlet do Hrádku u Nechanic a taky na nákupy. Jen Janička ještě nebyla pro Káju moc parťačka na hraní, no za rok to bude lepší. V září zatím udály dvě významné události, Péťa opět závodil v Tachlovicích a ani se mu letos nic neporouchalo, a den před tím jsme měli u nás grilování. Chtěli jsme to původně pořádat na chalupě, jenže bylo už moc hnusně. Tak to bylo u nás doma. Důša s Kamčou přinesly gril Maxe a Tevu ( psi ), Zuzka udělala salát, Monika bábovku a Petra udělala výtečné pomazánky. Péťa naložil maso a pak taktně odešel na závod Zbraslav – Jíloviště, takže jsme měli super dámskou jízdu. Chtěla jsem sem dát fotky, ale záhadně nejdou vložit a již nemám sílu to řešit, musím se na to vyspat. Ještě pár slov o Káje. Je to úžasný, jaký udělala za pouhých dvacet měsíců pokrok. Je to již inteligentní jedinec, který má svou hlavu, své myšlenky a nápady. Už hezky mluví, říká třeba ,,maminko´´ , což je úplně úžasný.Ráda si kreslí. Přijde za mnou, vyhrne si nohavici, ukáže mi počárané koleno a řekne: ,,Obrázek!'' Nad Barrandovem teď létají letadla, která přistávají na Ruzyni. Kája poslouchá, když ho slyší hučet, volá: ,,Šišim!´´ jako že ho už slyší, pak běží k oknu, vyleze si na stoličku a volá: ,,Tadlo, vejiký.´´a raduje se. Je to bomba a jsem moc šťastná.
24.07.2010
Dahna na chalupě
Jsme už týden na chalupě a hrozně jsem tu zlenivěla. Chodím v teplákách ( pořád v těch samých ), nečešu se a když je zima, tak se ani nemeju. Máme tu totiž jen zahradní sprchu. Včera jsem se tedy umýt šla, ale zároveń dost pršelo, takže když jsem vypla sprchu, voda tekla dál. Koupelna se zatím nerýsuje, stále ještě nezačaly práce ani na vodovodní přípojce. Nyní čekáme na souhlas vodovodů. Souhlas uděluje nějaký pán v čističce odpadních vod, a to každý pátek mezi 14. a 16. hodinou. Tento týden si ale vzal od své namáhavé práce dovolenou. Třeba to příští pátek už vyjde. Ve středu jsem tu měli návštěvu, kamarády se s tříletým synem Ondrou, kterého budeme příští týden hlídat. Je docela v pohodě, doufám, že si budou hrát s Karličkou a my budeme mít klid. Péťa si vzal dovolenou kvůli kopání přípojky, ale protože kopat nemůže, dělá různé jiné práce na domě a taky konečně trochu odpočívá. Vypadá to, že v našem dlouhodobém souboji mezi pracovitostí ( Péťa ) a leností ( já ) tento týden vítězím. Nejlepší to bylo v pátek. Vstali jsme v půl desáte ( Karlička si taky ráda poleží, je asi po mně ), sedli jsme si na zápraží k snídani. V jedenáct dorazila Hanča ( švagrová ) s dorty. Pak Péťa hodil maso na gril, najedli jsme se a seděli jsme u kávy do pěti. Mezi tím jsme vypili třešňového Amundsena ( je to jen likér na chuť, neopili jsme se, když tu máme dítě ), kterého Hanča si koupila, protože jede o víkendu na vodu a dala nám laskavě ochutnat ( ona neměla ani hlt, protože řídila ).Pak Hanča zase odjela, my jsme si dali véču a seděli jsme dál. Starali jsme se samozřejmě o Káju, ale jinak celý den NIC. Bylo to božské a Péťa byl kupodivu taky spokojený. Před pár lety by takový den nesnesl. Už se nakazil, hurá! Dnes jsem tu měla první návštěvu, která byla jen moje – přijela Lenka Novotná.Doufám, že se moc nezděsila, když mě viděla. Já jsem moc ráda, že přijela a přinesla mi novinky ze světa ,, tam venku''. A ještě jedna důležitá událost: stala jsem se hrdou majitelkou motorky Honda CB 152 J, ročník 1978. Péťa ji našel na netu, líbila se nám, je malá, lehká, hezky frčí a Péťa na ní ještě má spousu práce, protože stále 11 let v garáži.Musel ji celou zprovoznit, vyčistit karburátor, zaletovat díru v nádrži, vyměnit pneumatiky, dotáhnout brzdy – naštěstí k ní byla ještě jedna rozmontovaná motorka gratis.Teď čekáme, až nám přijdou papíry a pak mi nic nebrání, bych si vyjela.Musím říct, že to je první motorka, které se nebojím, protože není ani silná, ani rychlá, ani drahá.Takže Péťa bude hezky doma s Karličkou a já budu drandit..............
17.07.2010
Hlášení z Karlových varů
Sláva, sláva, konečně mi vybyl čas, abych napsala, co je u nás nového. Tak kromě toho, že Karlička hodná a šikovná, tak jsem byla ve Varech!Nemusím snad vysvětlovat, že nešlo o pití pramenů, ale o filmový svátek, na kterém jsem byla naposled v roce 2006 a od té doby každý rok tesknila.Nuže, letos se mi díky laskavosti mého manžela poštěstilo vypravit se tam znovu. V pátek 1.7. v 6:30 jsme s kamarádkou Květou nastoupily do žlutéhu busu směr KV a za dvě hodiny již má noha spočinula na půdě zasvecené filmu. První cesta vedla samozřejmě do Termalu kvůli zajištění festivalového pasu a nějakých těch vstupenek. Pak jsme se jely ubytovat. Nebydlely jsme sice v Termalu aniv Puppu (možná příště ), ale náš hotel se nalézal u zastávky busu, ze které jsme to měly do centra 10 minut a jezdil tam i nočník, takže pohoda. Načež jsme šly na pokoj a usnuly jsme, protože bylo hrozné vedro a kino jsme měli až v 19. hodin a pak ve 22. Viděly jsme také přijíždět celebrity na zahájení. Když jel kolem Eben, kterého Květa miluje, tak jsem začala tleskat a volat hurá a on nám zamával. Pak jsem dostala vynadáno, že to bylo trapné, ale aspoň nás viděl, ne? Po večerním filmu jsme si daly drink a pak jsme došly na zastávku, kde jsme zjistily, že bus jel jinak, než jsme očekávaly, protože po půlnoci už byla sobota a my se koukly na všední den.Tak jsem si vzaly taxíka. V sobotu jsme měly třikrát kino, mezi tím jídlo, drink a WC, v neděli si vzpomínám na dva filmy. V pondělí odpoledne jsem měla odjet a za Květou měl dorazit její brácha. Nesehnala jsem si ale včas lístek na bus a bylo už plno, tak jsem se chystala jet vlakem. Sbalila jsem si kufr a dala jsem ho do úschovny v Termalu.Při té příležitosti musím poznamenat, že ve dnech, kdy jsme byly ve Varech my, tak tam bylo strašně málo klasických baťůžkářů a strašně moc snobů. Celé dny jsme potkávaly svalnaté vylepance a holčičky v minisukních a na podpadkách, což jsme si tedy z minulých ročníků nepamatovala. To píšu proto, že i v té úschovně batohů se divili, že tam letos nic nemají. Baťůžkáři začali přijíždět až v úterý. Možná, že to je nějaká tradice, o které nevím. Ale mrzelo mě, že jsme tam nepotkali žádnou spřízněnou duši, ale jak říkám jen samé takové typy. Květy brácha ale na poslední chvíli ochořel a protože mi Péťa dovolil, abych s Květou zůstala, že to s Kájou zvládá, tak jsem si pobyt ráda prodloužila. V pondělí jsme též viděla Juda Law, což se mi poštěstilo náhodou, když jsem šla ze záchoda. Viděla jsem ho ze dvou metrů, ale bohužel měl sluneční brýle. Takže: je velký asi jako já, vypadá celkem roztomile, ale spíš jako frajírek (takže se srdce mé nezachvělo, není to mů typ, i když jako herce ho mám ráda ), a má chlupatou ruku.To je právě na Varech to boží, že můžete potkat světovou star, když jdete ze záchoda.Viděli jsem ho pak ještě večer, když si jel převzít cenu a když se zdravil s lidmi, došel skoro až ke mně (byla jsem v první řadě ), ale naštěstí se to nestalo, protože jek jsem myslela, že pojedu domů, tak jsem si neumyla vlasy a jeho zdravení fotilo asi dvacet fotografů.Tak jsem unikla pohaně být někde vyobrazená s Judem a mastnou hlavou. Byly jsme ale ten večer s Květou rozjařené a nakonec jsme brouzdaly po Varech až skoro do dvou ráno a čůraly jsme v parku. V úterý jsme si daly už jen jeden film a pak jsme šly na vlak ve tři hodiny, protože za prvé to do Prahy trvá 3,5 hodiny a za druhé jsme se bály, že další vlaky budou už narvané. Takže v sedm jsem byla doma a v deset jsme už byla za rodinkou na chalupě. A teď o filmech: V pátek jsme viděly film Por tu culpa, jednoduše natočený příběh čerstvě rozvedené matky s malými dětmi, které pořád zlobily, ale ona na ně byla hodná a trpělivá, pak se praly, menší syn spadl z postele, tak s ním jela do nemocnice a tam si ještě ke všemu mysleli, že mu to udělala ona a že děti týrá, takže na ní nakonec zavolali policii, pak přijel její bývalý manžel, vytáhl jí z toho, ale řekl jí, že je blbá a neschopná .Já jsme se do toho dost vžila, hlavně jsem ji obdivovala, že ty děti nesflákala na jednu hromadu. Evidentně to natočil někdo, kdo ví, jaké je to být na mateřské.Ale ostatní diváci se dost nudili. Večer v deset dávali něco jiného, než bylo na programu, takže jsme shlédli britskou komedii 4 lions. Je to k neuvěření, ale je to komedie o mudžahedýnech, kteří se se chtějí v Londýně vyhodit do povětří. Byla to tak strašná, strašná sranda. Obávám se, že to tady asi v kinech nepůjde, ale jestli budete mít možnost, určitě se na to podívejte. Nedá se psát, o čem to přesně je, protože na papíře to nebude ono,ale je to strašná legrace. V sobotu jsme šli na švédský film Det enda rationella ( Nejlepší řešení )o dvou manželských párech přes padesát let, které se kamarádili a pak se stalo, že jeden manžel a druhá manželka se do sebe zamilovali. Manžel se to snažil vyřešit tak, že se svým polovičkách se vším svěřili a nastěhovali se všichni do jednoho domu. No nakonec se ukázalo, že to nebude fungovat, ale komedie to byla dobrá. Další film byla Ondine ( s Collinem Farrellem, režie Neil Jordan, což mě navnadilo ). Byl to příběh o rybáři outsiderovi, který jednou v síti vytáhl dívku, pak se do ní zamiloval, ale nevědělo se, jestli dívka je člověk nebo přišla z moře.Bylo to celkem hezké, nicméně jsem čekala víc.Zrovna týden před tím jsem viděla Jordanovu Snídani na Plutu, která boří dost konvencí, ať společenských nebo filmových, a tohle byla proti tomu spíš taková pohádka.Navíc filmy, kde vystupuje nemocná chytrá holčička (rybářova dcera ) mě trochu děsí. A Collin Farell nevypadá jako rybář, ani když mu dají kulicha, nevím, kde by sebral tak dokonalou postavu, když na lodi jen mačká čudlíky. Ale koukat se na to dalo, to zase jo. Poslední v sobotu jsme viděli japonský film Sweet little lies ( doprovázený pravým Japoncem režisérem, který se nám pořád klaněl ). Bylo to o dvou manželích, kteří už se nemilovali, každý si našel někoho jiného, ale místo aby se rozešli, tak nedělali nic.Bylo to zajímavé a estetické, ale strašně pomalé. Rozvláčnost jsme si omluvily tím, že je Japonci jsou divní a pak se to dalo skousnout. V neděli jsme podle mě viděly taky tři filmy, ale můžu si vzpomenout jen na dva. Na ruské Moje štěstí, které trvalo 2,5 hodiny a nemělo žádný děj, jen tam jezdil chlap s náklaďákem. Dá se to vysvětlit jen tím, že Rusové jsou divní a že ten film to chtěl ukázat, ale skousnout se to nedalo ( i když na to asi hned tak nezapomenu ).Víc se mi líbily Nebeské dny ( Days of heaven ) z roku 1978, a nejen pro to, že tam hrál Richard Gere, který byl za mlada skutečně krásný. Film se odehrával za hospodářské krize, Richard, jeho malá sestra a dívka, která byla jeho přítelkyně ( ale lidem říkali, že je taky jeho sestra, aby to nevypadalo divně )hledali práci, kde se dalo. Dostali se na žně někam na středozápad, na ranč, který vlastnil mladý,pohledný a hodný mladý muž. Richard jednou náhodou zaslechl, jak se baví se svým lékařem a tak zjistil, že ten boháč je na smrt nemocný. Když se tedy stalo, že se boháč zamiloval do Richardovi dívky, tak jí Richard přiměl, aby si ho vzala, protože věděl, že ona pak zdědí jeho peníze a budou si žít dobře. Jenže ten mladý boháč nejen že trochu pookřál a manželství se protahovalo, ale ještě byl na tu dívku tak hodný, že se nakonec do něj zamilovala a Richarda to žralo.Boháč pak zase zjistil, že jeho žena a Richard nejsou sourozenci, jak mu řekli.......no a nemohlo to dobře dopadnout.Tento film má prý nejlepší kameru ze všech kdy natočených filmů a já tomu teda věřím, protože tam byla spousta nádherných záběrů na lány obilí a podobně, které mě braly za srdce ( kromě toho Gera, samozřejmě ) V podělí jsem to měly nabité. Nejdřív americká hořká ( a divná ) komedie Life during wartime o lásce, židech, pedofilovi a duchách ( to je ta pravá nezávislá americká scéna ), pak černobílé melodrama z roku tuším 1947 Letter from unknown woman o klavíristovi ve Vídni přelomu století, který promrhal svůj život a pak zjistil, že ho jedna žena milovala a že s ní dokonce měl syna, ale dozvěděl se to až ve chvíli, kdy oba zemřeli ( krásný film ).Pak následoval krásný korejský film Shi ( Poezie ) o důchodkyni, která se snaží napsat báseň, mezi tím zjistí, že vnuk, kterého vychovává je hajzl, navíc že ona sama má Alzheimra, problémy se na ni valí, tápe mezi láskou k vnukovi a tím, že by ho měla udat a nakonec udělá, co je správné. A před tím, než ona sama umře, se jí to nakonec podaří a ona báseň napíše. A nakonec jsme viděli belgický film Lost persons area, který se ani nedá vypsat, tak snad jen to, že se odehrává na nesmírně neutěšeném pobřeží mezi větrnými elektrárnami a sloupy vysokého napětí, předák udžbářů tam bydlí se svou cikánskou partnerkou a jejich dcerkou, o kterou se moc nestarají a která je trochu divná. Pak tam přijde pracovat sympatický mládenec z maďarska, který je osamělý, a když předák spadne ze sloupu a je v nemocnici, tak ho žena využije, aby nebyla sama a on se stará o ní i o holčičku. Když se její partner vrátí, tak žena maďara nechá.Ten, když mu skončí smlouva, chce odjet, ale nemůže do auta, protože se tam zamkla ta holčička, tak on to jde říct jejím rodičům a najde je v ložnici podřezané. A je konec. Protože byla režisérka přítomna, ptali sme se, kdo je zavraždil a ona říkala, že je to podle toho, co si myslíme. A my jsme si myslely, že to udělala ta holčička. No byly jsme z toho celé pryč. Režisérka říkala, že se tím vyrovnávala se svým dětstvím, tak nevím,ale asi ho měla hrozné. A poslední film, který jsme viděly, byl Matter of life and death ( Otázka života a smrti ) z roku 1945 režisérského dua Michael Powell a Emeric Pressburger, které mělo na festivalu letos poctu.Pred filmem mluvil Pressburgerův vnuk Kevic MacDonald, režisér Posledního skotského krále a velice šarmantně vyprávěl, že jeho dědeček studoval v Praze a miloval plzeňské pivo a dovážel si ho celý život do Anglie.Nevím, proč to sem píšu, asi abych ukázala, že už k němu tím pádem mám trochu vztah. No film byl báječný, byl o pilotovi sestřeleného bombardéru, který ještě před dopadnutím volal velitelství a tam s ním mluvila jedna vojanda a byli si sympatičtí. On pak vyskočil bez padáku, ale neumřel, tak za ní hned běžel a zamilovali se do sebe. Jenže se ukázalo, že doslo k omylu, protože nebeský průvodčí, který ho měl odvést do nebe, ho minul v mlze nad kanálem La Manche. Tak pro něj přišel znovu, ale mladík se ohradil, že to je jejich chyba, že on se kvůli tomu zrovna zamiloval, že nechce umřít a že se odvolává.Bylo to hrozně roztomilé a plné anglického suchého humoru a nebe bylo natočeno černobíle a Země v Technicoloru. Byly jsme pak ještě na Ozvěnách z Varů tady v Praze a viděly jsme další jejich film Black Narcissus z roku 1947 o skupině jeptišek, které dostaly v Indii v horách k dispozici bývalý harém, aby tam udělaly kláštěr a školu, ale místní příroda a i palác samotný v nich začaly vyvolávat jejich lidské pudy a touhy. Celý film byl tak nabitý erotickou atmosférou, aniž by tam padla jediná pusa a muž se ženy dotkl jen jednou, když si podali ruce, že je to k neuvěření. To je z Varů vše. Když jsem se vrátila, byli jsme pár dní na chalupě a vžívala jsem se do role matky. Trvalo mi to asi tři dny. Když jsem byla ve Varech, tak se mi stýskalo, ale byla jsem hrozně ráda, že jsem tam mohla jet a užívala jsem si každou minutu. Myslím, že Petrovi a Káje ten společný čas taky prospě. Péťa se divil, že za celých pět dní nestihl nic jiného než starat se o Káju a nebo stát u plotny. Ale prý mě příště zase pustí. Chci teď znova otěhotnět, ale zařekla jsem se, že jestli nebudu mít příští rok ještě porozeno, tak pojedu zase...........
3.05.2010
Červený bůvol
Musím popsat, jaký jsem měla báječný víkend. Protože mám 3. května narozeniny, Péťa jako překvapení pro mě zařídil na víkend 1. a 2. května od své sestry hlídání. Nejprve jsme mysleli, že pojedeme někam mimo Prahu, ale nakonec jsme se shodli, že zůstaneme doma, ale budeme si užívat. Hanča si Káju vyzvedla už v pátek 30.dubna v půl třetí a naše užívání mohlo začít. Pétˇa řekl, že to je můj víkend k narozeninám a že budeme dělat, to co mám ráda. Takže v pátek jsem šli nejdřív do kina na Ironmana 2, pak jsem si dali večeři a šli jsme na Ženy v pokušení a pak ještě na pivo. Domů jsme přišli až v jednu hodinu.Ironman mě nenadchl, protože měl dost chabý scénář a ačkoliv je nabitý skvělými herci, tak ti neměli co hrát a jen se tam tak plácali. A nápad, aby Mickey Rourke hrál geniálního vědce – Rusa jsem opravdu nepochopila. Ženy v pokušení se mi líbily mnohem víc, byla to kvalitní zábava, která si na nic nehraje, a Eliška Balzerová je nepřekonatelná.To jen tak na okraj. V sobotu jsem spala až do JEDENÁCTI HODIN! Pane bože, úúúúúúúúúúúúúúúúú! To se mi snad od porodu nepoštěstilo.Pétˇa přinesl čerstvé pečivo a po snídani jsme vyrazili fiátkem na Zbraslav a tam jsme šli na bývalé keltské hradiště Závist a pak do Vraného nad Vltavou. Bylo krásné počasí a krásný výhled po krajině. Navíc je nad Vraným CHKO lesostep, což mě opravdu překvapilo. Byla to asi tříhodinová vycházka, zpátky na Zbraslav jsme jeli vlakem, který nám přijel okamžitě, jak jsme vstoupili na nádraží. Kolem šesté jsme byli doma a šli jsme ještě na večeři do lepší čínské restaurace Dlouhá zeď, která je tady na Barrandově. V neděli jsem si taky trochu pospala a pak jsme jeli do Holešovic do centra moderního umění Dox na výstavu o Janu Kaplickém.Celkově mě to hrozně nadchlo.Jednak výstava, protože práce Jana Kaplického se mi nesmírně líbí a protože on byl tak geniální, že dokázal vytvořit něco úplně nového jak vzhledem, tak materiálem a technologií – předběhl dobu tak počítám o 80 let, protože i když jsou nyní naše domovy plné techniky, většina lidí ještě trvá na tom, aby tyto technologické hračky byly umístěny v konzervativní skořápce ,, normální‘‘ budovy.Prostě srabárna.Ale to se časem určitě taky překoná a pak budou lidé Jana Kaplického obdivovat jako vizionáře. A jednak mě nadchlo celé centrum DOX, protože je v Praze konečně pořádné místo pro prezentaci současného umění ( což podle mě měl být Veletržní palác, ale tam to jaksi nefunguje a musí to dělat soukromý subjekt ).Budova DOXu je úžasně přetvořená z továrny nebo z čeho a kromě mnoha metrů výstavních prostor je tam i krásná kavárna se sezením na terase, a když jsme vystoupali ještě výš, dostali jsem se na další terasu a na té byla loď a v té lodi výstava sbírka pohledů na moře.Na dvoře je zase umístěná Entropa a když jsem ji viděla, tak jsem řvala smíchy a divila jsem se, že si stěžovali jen Bulhaři. Po tomto kulturním zážitku jsem šli ještě na oběd a pak jsem si už jeli vyzvednout naše dítě. Karlička vypadala spokojeně a s tetou si to užila, prý byly na čarodějnicích a šla spát až v deset hodin.Hanča a táta Ivan mě překvapili, protože mi dali dárky a Hanča mi dokonce udělala dort, což mě vůbec nenapadlo, protože jsem žádnou oficiální oslavu nepořádala.Zase jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že jsem získala takové hodné příbuzné. Dnešek začal taky krásně, protože jsem dostala snídani do postele a mohla jsem si až do devíti hodin číst.A hlavně jsem dostala nafukovacího bůvola! Vypadá to jako divný dárek, ale nad každý, kdo byl dítě v osmdesátých letech zná toho červeného nafukovacího bůvola. A teď ho měli v DOXu v limitované sérii k výstavě 200 dm2 dechu, která je teď v UpM a představuje hračky, které navrhla Libuše Niklová. Přece znáte tu černou plastovou kočičku, která měla bílé tělo jako harmoniku a myslím,že taky pištěla, když se za ni tahalo. Ten buvol taky piští.Už se těším, až se na tu výstavu s Kájou půjdeme.....to jsem odbočila. V DOXu v krámě mají spoustu uměleckých předmětů, náušnic, šperků atd, ale když se mě Péťa zeptal, jestli si chci něco vybrat k narozeninám, můj prst a mé srdce neomylně ukázali na bůvola, protože je to kus dětství,na který si najednou můžu zase sáhnout.Ještě kdybych sehnala tu kočičku.... Dnes jsme chtěli jít na výlet, ale vypadalo to na déštˇ, tak jsme jeli na Anděl a Pétˇa tam dvě hodiny hlídal Karličku a vybíral se mnou po krámech sukni, což beru jako další dar k narozeninám.Pak jsem se šli projít na Malvazinky, tak, kde jsme byli už před rokem, když byla Karlička úplně malinká, a byli jsme také v té samé cukrárně ( a taky bylo hnusně, ale dnes bylo mnohem tepleji ).A to je vše, děkuji, bylo to krásné a těším se, až budu mít tase takovou dovolenou. Teprve jsem si uvědomila, jak je to s dítětem náročné a jak moc ten odpočinek potřebuju. A Péťouškovi děkuju, že mi ho dopřál. Jinak se máme taky báječně, s Pétˇou si rozumíme a Karlička je hodná. Je čím dál větší a samostatnější a je s ní sranda. Moje myšlenky se pomalu začínají upírat k tomu, že bych zase chtěla miminko, tak uvidíme, kdy přejdeme od slov k činům.Z bydlení na Praze 5 jsem nadšená,. Když přicházím k bytu a strkám klíč do zámku, mám pokaždé sladký pocit v srdci a cítím, že se vracím domů a je to vážně nádhera.
8.03.2010
Únor
Psáno 28. února: Pozor! Dnes se stala významná událost! Kájinka sama ušla trasu dlouhou 120 cm!To už mě přinutilo, abych šla psát blog. Další pokroky v životě naší Kájinky: má již dva zuby dole, nahoře má jeden zub z půlky venku a jeden se jí klube. Také jsme již zrušili dudlík. Jeden večer jsem jí ho prostě nedala a bylo to. No není skvělá? Jinak má teď trochu období vzdoru a projevuje už vlastní hlavu. Když něco chce a já jí to nechci dát, tak dovede dát najevo, co si o tom myslí. Také říká máma, táta, teta, děda, Láďa ( teda spíš Lála – náš papoušek ), pejsek je haf, kráva je bů, jídlo je ham a spaní je hají..jpg "Kája se houpe") Od minulého zápisu bylo takové otravné období, protože pořád všude ležel sníh. Tady na Barrandově se s odhazováním sněhu zrovna nevytáhli. Spíš to jen projeli a posypali, takže pro kočár to bylo peklo a na dlouhé procházky jsme mohli zapomenout. Mám teď hroznou radost, že už to zmizelo. Jsem úplně štěstím bez sebe a dnes se chystám, že se aspoň odpoledne projdeme. Předminulý týden byla Kája nemocná, měla teploty a rýmu, tak jsme od soboty do pátku nevytáhly paty. Byla jsem ráda, když jsem mohla večer aspoň dojít do krámu, po tom sezení doma to byl zážitek. Minulý týden jsem zase měly naopak nabytý.Byly jsme v Řepích za Monikou a jejím synem Matějem, taky u mojí babičky a ve čtvrtek jsme byly skoro po roce navštívit naše parťačky z porodnice, Evu a její dceru Adélku, které bydlí v Milovicích. Bylo to super, vůbec to nevypadalo, že jsme se tak dlouho neviděly, holky si pohrály a my s Evou jsme celý den prokecaly. Jsem Evě moc vděčná, že mě chodila v porodnici rozptylovat, i když jsem se před tím viděly jen jednou ( je to Petrova kamarádka a sešly jsme se v porodnici náhodou ).Moc mě to tenkrát povzbudilo. V pátek jsem si taky užívala, protože jsem jela s Janou na jeden den lyžovat na Ještěd. V sedm jsme vyrazily busem z Čerňáku ( Student Agency za 80,- korun, kafíčko a noviny v ceně ), v Liberci pak tramvají až na sjezdovku.Je tam pěkný areál a moderní lanovky. Bohužel jen jsme si v devět hodin nasadily lyže, začalo drobně pršet. Jezdily jsem asi dvě hodiny, nejdřív na lanovce a pak na kotvě, až jsme byly promočené na kůži a musely jsme si jít sednout do hospody. Odpoledne se situace opakovala. Mělo to ale tu výhodu, že tam bylo minimum lidí, takže i když jsem jezdily kratší dobu než jsme měly v plánu, přece jen jsme si zalyžovaly. Po odpoledním posezení v hospodě jsme zase jely busem do Prahy.V sedm jsem byla doma, kam vzápětí dodala Hanča nakrmenou Káju a já jsem ji jen uložila. Včera jsem vyzvedla Luu a Hanku Vekovku na Smíchově a jely jsme na Zličín do Ikea a po krámech, ale protože byla sobota, byl to dost děs. Holky pak u mě spaly ( Péťa je na chalupě )a celý večer jsme si navzájem pouštěly své oblíbené klipy na You Tube. Skončily jsme samozřejmě u Monty Pythonů.Ráno jsem ještě pokecaly, pak holky odjely a já šla psát blog. A teď to nejdůležitější: oslava 1. narozenin. 24. ledna byla neděle, tak jsme k nám pozvali dědu Ivana, prababičku Hanku a prapratetu Alenu ( bráno z Kájina pohledu ). Teda Hanka bohužel nemohla, takže dorazila 25.ledna, a moje 90letá babička se omluvila.Můj táta, čili děda Milan zase přišel již 23.ledna a šli jsem i s Kájou do hospody ( Kamera na Barrandově, mají nekuřáckou část a dětský koutek, nicméně táta prohlásil, že to je poprvé, co někdo z rodiny slaví první narozeniny v hospodě ). 24. ledna tedy byla hlavní oslava. Udělali jsem s Petrem oběd, knedlo, špenát, vepřo a já jsem osobně vytvořila jablečná dort. Svíčku jsme Káje ale museli pomoct sfouknout. Dostala spoustu dárků, například lego ( zatím si s tím vyhrajeme spíš my dva s Petrem, Kája jen rozebírá ), dort jí taky chutnal a celkově se to moc povedlo. Psáno 8.března: Než jsem se dostala k tomu, abych stáhla fotky, které jsem sem chtěla dát, uplynulo zase kolik dní.Karlička už chodí po bytě jako o závod.Také jsme byli v zoo a Káje se to moc líbilo.Má teď hrozně ráda zvířátka a musím jí je pořád ukazovat v knížce, tak si v zoo užila.
22.01.2010
Na horách
Minulý týden jsme byli v Rakousku na horách.Zařídil nám to Petrův kamarád Jirka,  jehož rodina si vždy najímá celou chatu nad Schladmingem.Vyjížděli jsem v neděli 10.1. v 5:30 ráno v sestavě Petr, já, Petrova sestra Hanča a Karlička + asi tuna bagáže. Na místě jsme byli po necelých šesti hodinách. Pak jsme museli ještě asi dvoukilometrovou lanovkou a pak něco přes kilometr pěšky z kopce. Táhla jsem Káju na bobech, ale jí se to nelíbilo a pořád za jízdy vystupovala. Bylo ale krásné počasí a tak to ani nevadilo. Pro zbytek bagáže jsme museli ještě jednou dolů, ale to jsme už mohli na lyžích. Péťa dělal trochu rozruch na sedačkové lanovce, protože jednou naložil batoh a sebe už ne, a po druhé, když vezl asi čtyřicetikilový batoh a ještě dětskou skládací postýlku, tak mu lanovka podrazila nohy a on se válel po zemi a nemohl vstát. Naštěstí, jak jsme se přesvědčovali celý následující týden, obsluha vleků v Rakousku tam není od toho, aby vám nadávala do nemehel, ale aby vám pomáhala. Byli jsme tři dospělí, a koupili jsme jen dvě permanentky s tím, že jeden bude vždy půl dne hlídat malou. Lyžařský areál byl ale tak rozsáhlý, že nemělo cenu se už po půl dni vracet, takže nakonec jeden z nás byl s Kájou vždy celý den a další dva si užívali lyžování.  Musím na Rakousko pět jen samou chválu. Bylo nádherné počasí, celý týden sluníčko. Málo lidí a spousta lanovek, takže jsem nikde nečekali ani minutu. Sjezdovky vždy tak dokonale upravené, že jsem za celý týden nepřejela ani jedinou bouli.( Třešničkou na dortu byla jedna sjezdovka, kde lanovka vedla nad krmelcem v jelení oboře. Zvěř byla uvyklá, že jí nad hlavou jezdí lidi, tak tam postávala a dala se v klidu prohlédnout asi z výšky tří metrů.) Ochotní vlekaři, příjemná obsluha v restauracích ( nevypadali, že nás chtějí vyloženě obrat, spíš jako by se radovali, že nám můžou posloužit ), výborné jídlo, a ceny jen asi o 30 procent vyšší než v Krkonoších.Ubytování krásné, měli jsme čtyřlůžkový pokoj s krásnou koupelnou, kuchyň byla společná ještě pro jeden stejný pokoj, a celá chalupa ležela v 1650 m.n.m.Vedle v další chalupě byla hospoda a před chalupou vlek a jedna z menších sjezdovek, jinak široko daleko nic.Večer byly nádherné hvězdy, ráno výhled na vrcholky ozářené sluncem, a protože jsme byli takhle nahoře, byli jsme vždy na sjezdovce první a měli jsme ji jen pro sebe. Prostě paráda.
Karlička to ještě moc neocenila, ale sníh se jí líbil, hlavně že v něm mohla hrabat. My jsme byli večer vždycky už utahaní, tak Pét´a chodil posedět s kamarády a my se švagrovou jsme si povídaly nebo četly, prostě idyla. Uteklo to velice rychle. Odjeli jsme v sobotu, protože na neděli jsme už neměli permanentky a nevěděli jsem, jak dostat Karličku z hory dolů. Jet s ní na lyžích jsem se bála. Nakonec jsme byli rádi, že můžeme svézt lanovkou i batohy a nemusíme s nimi na lyžích.Ve čtyři jsem odjížděli a v deset jsme už byli doma. Strašně se mi to líbilo a nádherně jsem si odpočinula.
4.01.2010
O vánocích ( druhý pokus )
Právě jsem víc než hodinu psala blog, vypsala jsem tam vše o vánocích atd. Když jsem dala publikovat, tak to zmizelo a na blogu to není. Nechápu a jsem naštvaná na nejvyšší míru, protože je pro mě dost těžký si ten čas najít. Teď už to znova nestihnu. Můžu napsat jen, že vánoce byly moc hezké. Byla u nás celá Petrova rodina, sestra, táta, babička a prateta, se švagrovou Hančou jsme připravily jídlo, Péťa uklidil a hlídal Karličku, měli jsme živý stromeček a k našemu novému stolu jsme se krásně vešli. Vše proběhlo v klidu a v pohodě. Po večeři jsem šla s Kájou do pokojíčku a když zazvonil zvoneček, tak jsme se šly podívat. co nám Ježíšek přinesl a všichni jsem zpívali Narodil se Kristus pán.Byla jsem hrozně dojmutá. Kája dostala spoustu dárečků,postupně jsem jí je rozbalovali, ona si s nimi hrála a my se z toho všichni radovali. S dítětem jsou vánoce mnohem veselejší. O čem jsem ještě psala: -že jsem byla v divadle na představeních Shakespeare ve 120 minutách a Vánoční vzpomínka -že jsem byli 23.12. gratulovat mé devadesátileté babičce - jak jsem byli 27.12. s Havlíkama na výletě u Sázavy - že jsem byla na Silvestra s Janou a Květou na obědě a jak jsem pak večer slavili - že jsem viděla filmy Veřejní nepřátelé, Terminator Salvation, Prorok, Potomci lidí a Avatar 3D a jak se mi to líbilo - a taky že příští víkend odjíždíme do Alp a jak to asi všechno zvládneme Víc už toho bohužel nestihnu. vím, že nemá cenu se rozčilovat, ale je to opravdu k pláči.
6.12.2009
Ve zkratce
Omlouvám se všem (= oběma ) čtenářům, že aktuálně neinformuji o novinkách ve svém životě. Může ze to samozřejmě moje Karlička. Je totiž hrozně rychlá a musím ji většinu jejího bdělého času chytat. Když spinká, tak doháním domácí práce,většinou neúspěšně, a co nestihnu přes den, tak dělám večer. Nemluvě o přípravách na vánoce, kdy mám hostit Lamatovi a nemám ani ubrus. Co se asi tak stalo ( na přeskáčku ): Karlička již spinká ve svém pokojíčku. Zjistili jsem totiž, že když je s námi v ložnici, tak ji rušíme. Když jsem šli spát, tak se většinou probudila, plakala a nemohla pak zabrat, a v noci se taky budila. Zato ve svém pokojíčku chrundí spokojeně celou noc. Protože jsem ale nepočítali, že ji tam dáme už teď, tak jsem jej ještě nestihli vybavit nábytkem. Snad z toho nebude mít nějaké špatné vzpomínky. Máme tedy ložnici už jen pro své manželské radovánky, které většinou spočívají v tom, že padneme jako špalci. S Péťovým laskavým přispěním se mi podařilo několikrát vypadnout z baráku. Včera jsem byla v Divadle komedie na Petrolejových lampách. Osekali, vzali od konce a ještě na přeskáčku, takže zůstala jenom podstata, ale povedlo se jim to. Vzhledem k tomu, že je po půlnoci, nemám sílu o tom psát víc.Minulou sobotu jsem byla zase s Květou na výstavě Josefa Čapka ( bomba, miluju ho ), pak na kafi, na filmu Ctihodný občan ( nic moc – díry v logice, a Gerald Buttler nějak ztaťkovatěl ) a nakonec ještě v báru u Vysmátého zajíce na několika drincích. No užila jsem si to. 17.11. jsem byli v průvodu. Karlička byla u dědy, a můj táta a taky Lenka Novotná byli s náma. Mělo to atmosféru, ale mám poněkud klaustrofobii a v davu mi bylo úzko. Ale jsem ráda, že jsem šli, protože je co slavit. 14.11. jsem byli na Hluboké na svatbě mého prastrejdy Vláďi. Bylo to parádní, krásná oslava pro 120 lidí, kapela, mušle, drinky, krásná nevěsta a příjemné setkání s příbuzenstvem. Jen kdyby Karlička při obřadu svým zaječením nepřehlušila ženichovo ano. Také jsem si nechali zavést rychlý internet od UPC, takže už můžeme užívat You Tube a podobné radovánky. Nebyli bychom to ale my, kdyby to hned fungovalo. Takže jsem museli reklamovat modem.... Zbavili jsem se televizoru, odvezli jsem ho i se set top boxem na chalupu, aby se měla babička na co koukat. Stejně tam nic nedávaj. A kdyby něco, máme TV kartu v počítači, ale člověka to tak nepudí, aby se na to koukal. Karlička slavila 4.11. svůj první svátek. Přišla nejbližší rodina, dostala dort, dárky a Tatru.Foto bude.Karlička je úplně skvělá. Už jí raší dva zuby, jeden z nich je vidět pouhým okem.Leze jako tryskomyš, dělá pápá, haf a hop, a chodí za ruce, takže počítám, že brzy to zvládne sama.Je s ní sranda a je moc hodná.
16.10.2009
A pak....
A pak jsme usnuli jako špalky v deset hodin. To byla krásně a klidně prospaná noc! V sobotu jsme jeli nejprve do muzea veteránů v Lesné, aby si Péťa taky užil. Pak jsem pokračovali na zámek Bítov, který se tyčí nad Vranovskou přehradou. Je moc hezký a mají tam na střeše takové plechové trouby, které, když fouká vítr, dělají húúúú. ( Kdybych nebyla na mateřské, popsala bych to inteligentněji ).Také tam mají vystavených 49 vycpaných psů. které jsem bohužel viděla. Vůbec tam mají na můj vkus až dost rozsáhlou sabírku vycpanin, kterou tedy pro slabší povahy nemohu doporučit..jpg "Fiatek a Bitov") Od Bítova jsem se vydali po turistické značce na protější břeh přehrady, kterému dominuje zřícenina Cornštejn. Cesta vede kolem přehrady přes chatové osady. Pét´ovi to samozřejmě nedalo a vykoupal se. Dnes už je to neuvěřitelné, vzhledem k tomu, že je venku asi 5 stupňů, ale ten víkend bylo opravdu nádherně. Když jsme se dohrabali ke Cornštejnu, ukázalo se, že už má po sezoně a je zavřeno, tak jsme ho obhlédli alespoň zvenku a pak jsem zamířili do obce Bítov. Tato ves ležela původně tam, kde je dnes přehrada, tak ji museli ve třicátých letech přenést jinam. Tudíž je zajímavá jednak tím, že jsou tam všechny domy stejné ( i když po těch letech už to tak nebije do očí ), a jednak tím, že stavba trvala pouhého půl roku. Vzpomněli jsem si, jak za komoušů vždycky vystěhovali lidi do paneláků. Ať mi nikdo neříká, že bylo líp. Protože jsem si tam dali v restauraci jedno pivo, ztěžkly mi pak nohy a závěrečný úsek k autu jsem se klátila s posledních sil. Bylo už k večeru a tak jsem nestihli prohlídku Vranova a též jsme ho obhlédli jen z venku. Pak jsem se vrátili do Znojma a následovala romantická večerní procházka. Šli jsem směrem na hrad a zjistili jsem, že je to tam moc hezké a hlavně nádherná vyhlídka od rotundy Svaté Kateřiny. Člověk hned chápe, proč si to tam naši předci vybrali. Při té příležitosti jsme ukuli plán, že musíme do rotundy na prohlídku a že tedy naběhneme do hradu hned jak otevřou, abychom se tam dostali. Jsou tam totiž unikátní malby někdy z 11. století a může tam jen 10 lidí za hodinu. Na procházce nám vytrávilo a zapadli jsme do útulné restaurace, která se posléze ukázala jakožto vegetariánská. To se mi líbilo a Petr řekl, že mu to nevadí. Navíc tam měli dobré víno. Načež jsme se vrátili do našeho romantického penzionu atd. V neděli jsme hned v devět naběhli do hradu a dožadovali se vstupenek do rotundy. Náš plán vyšel a byli jsme v první prohlídce. Podle mě je to naprosto magická stavba a duch věků z ní přímo tryská. Pak jsme chtěli jít na procházku kolem Znojemské přehrady, jenže jsme ve městě pořád objevovali další a další věci, které chceme vidět a tak už jsem to nestihli. Po prohlídce podzemí jsem nakonec ve tři hodiny startovali ku Praze. Znojmo je strašně krásné, jeďte tam všichni. Ubytujte se v centru a užívejte si památek, dobrého jídla a vína. My se tam určitě vrátíme, ještě jsme toho tolik neviděli. Kájinka prý byla celou dobu hodná. Stýskalo se mi, ale zároveň jsem si to hrozně užila. V Praze pak začaly zase všední povinnosti, na které nebyl poslední dobou čas. Již jsem vyprala a vyžehlila prádlo, našla Káje pediatra, něco jsem uvařila atd. .jpg "Kájina vleze všude") 8. – 11 .10. byl Péťa na chalupě a budouval tam pergolu. Pozvala jsem domů kamarádku Janu, večer jsem si daly vínko a druhý den jsme šli na procházku do Chuchelského háje a do Prokopáku. V neděli jsem vyrazila s Kájou na končící výstavu Jiřího Anderle. Měla jsem ji už z domova v šátku a docela jsem to zvládly dobře. Jen jsem to musela projít rychleji, než kdybych byla sama a vzhledem ke svému mozku deaktivivanému sezením doma jsem na to dost zírala a nechápala. Ještě že tam byly popisky. Pak jsem se ještě stavila u Petrovi babičky, která měla ohromnou radost a prohlásila, že nás od května neviděla, což je ostuda. ( Opominu, že jí u domu staví tramvaj, která ji odveze zase k našemu domu, takže může kdykoliv dorazit. No nic. )
V pondělí jsem poprvé vytáhla golfky a jely jsme s Kájinou na krev ( tedy na moji krev ). Byla mi totiž zjištěna jakási potravinová alergie, která prý způsobuje mou neustálou únavu, otoky kloubů a různé další problémy . Tak teď s napětím čekám na výsledky. Hlavně ať už vím, co to je a můžu se svých problémů zbavit. Také jsem byli u mé babičky, která je z Karly naprosto nadšená, a oprávněně, protože Kája je skvělá. Už leze po čtyřech a u nábytku si stoupá, taky říká táta a občas i máma. Mám s ní teď větší honičku, ale taky je s ní větší legrace. Jen zuby pořád nic. P.S. Samozřejmě že jsme ve Znojmě jen nespali. ;-)
10.10.2009
Konečně doma
Vypadá to, že s nadcházejícím podzimem budu více doma, tak se mi snad podaří doplnit vše, co jsem nestihla. Zatím ve stručnosti: Po minulém zápisu jsme byli tři dny opět s Monikou a Matějem na chalupě. Bylo to zase moc fajn. V pátek jsem se s Kájou přeunula rovnou do Krkonoš nad Velkou Úpu ( na horskou chatu Borůvka, zasvěcení vědí ).Tam jsme trávily prodloužený víkend 26., 27. a 28. září společně s mými milými zaměstnavateli, přáteli a téměř již rodinou Fandou a Evou Havlíkovými, jejich synem Honzou, snachou Hankou a vnučkou Zuzankou + druhou Zuzančinou babičkou Janou a samozřejmě mým milým manželem. Měli jsem překrásné počasí, takže jsme byli na Sněžce, v neděli na Pražské boudě a v pondělí na atrakcích v Janských lázních. Následující víkend, tedy před týdnem, jsme byli na onom romantickém víkendu, který se perfektně vydařil. Pokud chcete romantiku, jeďte buď do Paříže nebo do Znojma, vyjde to nastejno.Můžete mi věřit, zkusila jsem oboje...... V pátek ráno jsme odevzdali Káju švagrové a vyrazili jsem v našem milém Fiatu 850 po okreskách ( když romantika, tak se vším všudy )směr Morava.Cestou jsme udělali zastávku v Telči, která je velice krásná.K večeru jsme dorazili do Znojma do romantického penzionu u Zvonu, co by kamenem dohodil od Znojemského hradu, následovala večerní procházka, výtečná večeře a pak..... .....to be continued.....
|
