Doma z chalupy
Minulý týden jsme byli na chalupě, kde nejen že není internet, ale též televize ani rádio nefungují. Dost jsem si tam odpočinula, protože Petr odtamtud jezdil do práce, takže přes den jsem neměla dohled. Jeden den jsme se Kájinou váleli v posteli až do půl druhé, to se mi snad od porodu nepoštěstilo. Petr mě sice vyzýval, ať jdu někam na procházku, ale raději jsem seděla na zápraží a četla si Annu Kareninovou. To je geniální kniha, nemohla jsem se otrhnout. Třeba jsem vařila a najednou mě napadlo: ,,Co asi dělají u Ščerbackých?", musela jsem všeho nechat a chvilku si číst.
Jen jednou mě Petr vytáhl na houby. Jenže stejně žádnou houbu nepoznám, takže když jsem na nějakou narazila, musela jsem volat: ,,Houba!" a Petr vždycky přišel a řekl mi, že tahle není jedlá. Tak jsem radši Kájince ukazovala les a stromy.Nechala jsem ji, ať zkoumá. Zkoumala šišku tak, že si ji strčila do pusy, něco z ní vdechla a začala se dusit. No naštěstí to dobře dopadlo.
V neděli ráno, než jsme odjeli, tak jsem šli na výstavu Labyrint světla do bývalé čističky v Bubenči. Každému doporučuju, protože exponáty se geniálné snoubí s nádhernou a tajemnou budovou, plnou různých strojů, chodeb a kanálů. Navíc je každy exponát, jak je u této party umělců zvykem, nějak hejbací a člověk může objevovat a zkoumat, co to vlastně dělá. A vyvaděčky ještě povzbuzují, abyste si sáhli. Kájinka byla s námi, Péťa ji měl v klokance. Už dost vnímá, tak z toho snad něco měla, nicméně nakonec usnula.
Nejvíc na mě zapůsobily podzemní prostory. V jedněch to vypadá jako v nějaké tajuplné sluji, každou chvíli jsme čekala, že odněkud vykoukne drakův pařát. Druhé mě dostaly úplně. Když jsme tam sestoupili, viděli jsme před sebou polozatopenou podzemní chodbu, jen spoře osvětlenou málo pronikajícím denním světlem. Na druhý konec nebylo možno dohlédnout, takže se chodba táhla zdánlivě do nekonečna, a panoval tam absolutní klid a nehybnost. V té chvíli jsem pochopila, jak to bude vypadat, až umřu. Určitě pak sestoupím do takovéhle chodby, tam na mě bude čekat loďka, která mě poveze někam na druhou stranu. A tam, kdo ví?
Tak to byl můj mystický zážitek v čističce odpadních vod. Běžte se určitě podívat, výstava stojí za to. Pohrajete si jak za mala. A je to tak krásná budova, že člověk opravdu musí přemýšlet, proč se dnes účelové stavby staví tak ošklivé.
Další události v mém životě jsou hlavně tyto: mám podezření na boreliozu ( a podle toho, jak mi je, tak u podezření asi nezůstane ) a ukradli mi kolo ( a Petrovi dvě helmy a bundu – vše z garáže ). Tak radši končím, než si budu zase stěžovat.
4.06.2009
Lepší časy
Tak sice byt ještě není zdaleka hotový, ale pochopili jsem, že i když budeme pracovat 24 hodin denně, tak to stejně bude trvat několik měsíců, než to doděláme, nemluvě o tom, že bychom se asi mezitím rozvedli.Toto poznání nám umožnilo trochu zvolnit tempo, hurá!
Od posledního zápisu jsem měla dva stěžejní zážitky. Byla jsem dceři nechat propíchnout uši a byli jsem s Petrem na večeři v Café Imperial.
Nejdřív uši. Je to opravdu barbarský zvyk. Dlouho jsem uvažovala, že jí to propíchnout nenechám ( což ve zbytku rodiny budilo rozpaky, ne – li přímo zděšení ). Mě totiž taky uši nepropíchli a nechala jsem si to sama v šesti letech, kdy už jsem měla rozum. Celkem to nic nebylo. Jenže mě přesvědčila kamarádka, která paradoxně náušnice nenosí. Nechala si totiž propíchnout uši v osmi letech a byl jí propíchnut nějaký stěžejní bod, takže se jí začal okamžitě zhoršovat zrak a nyní už je asi na 12 dioptriích. Malé děti ale ještě tyhle body vyvinuté nemají. A vzhledem k tomu, že vlastním asi 50 párů náušnic, tak by Kája určitě pořád prosila, že chce taky náušnice. Tak jsem to vzala logicky a objednala jsem jí, i když s tím vlastě vnitřně nesouhlasím.
No obrečela jsem to. Sestřička si ji vzala do ordinace a já čekala venku. Za chvíli se ozval strašlivý řev, no hrůza.Pak mi ji přinesla se zkrvavenými oušky a uplakanou. Radši bych znova rodila, než se na tohle koukat. Kdo tenhle dementní zvyk vůbec vymyslel, že se budou nosit šperky v dírách v uších?
Večer ještě plakala, když jsem jí to desinfikovala, ale dnes (čili druhá den ) je už v pohodě.Ale já z toho mám teď trauma...
Večeře byla příjemnější záležitost. Šli jsem oslavit první výročí svatby. Švagrová Hanča se nabídla, že pohlídá. Vybrali jsem si Café Imperial na Poříčí, kam jsme se chy
stali už dva roky, od Prague Food Festivalu 2007, kde jsem od nich ochutnali výborné noky s lanýži. Byli tak strašně dobré, že jsme doslova řvali blahem.Mezitím se majitel této restaurace stal mediální hvězdou díky pořadu Ano, šéfě, kde radí restauratérům, co mají zlepšit.
Večeře neměla chybu. Nádherný interiér, vstřícná a nevtíravá obsluha, výborné jídlo a skvělé víno. Navíc slušné ceny ( jídlo kolem 300,-, což vzhledem k tomu, že jinde bývá jídlo kolem 150,- a je to klidně blaf, je 300,- opravdu příznivá cena za takový požitek) .Nejsem žádný světák a když náhodou jdu do luxusnější restaurace, tak mám vždycky strach, že na mě vidí, že pocházím za Čakovic z baráku bez topení a ve škole jsem nosila vytahaný svetr po dědovi. Tak tady jsem nic takového necítila, naopak mi bylo velmi příjemně.A když pomyslím na jídlo, sliním na klávesnici ještě teď. Měli jsme mušle svatého Jakuba ( já ) a avokádo s krevetami ( Petr ) jako předkrm, pak jsem si dala velejemný telecí řízek s kašičkou a Petr jehněčí kolínko se zapečenými brambůrky a nakonec já dort Imperial a Péťa jablka v těstíčku. K tomu výtečné červené víno z Moravy a domácí ledový čaj.Pardon, musím jít otřít klávesnici.Tak teď jen číhám, kdy bude další slavnostní příležitost, abychom měli záminku tak zase jít.Asi to je droga, nebo co.
Doma je teď též klidněji, všechno jsem si vyříkali, takže jsem spokojená a nemám si na co stěžovat. Proboha, co budu psát......?
